Asi bychom to celý nějak měli vzít od podlahy. Posledních pár měsíců jsem svůj život zasvětila věci, o kterým bych v životě neřekla, bude moje priorita. Jo, byla to škola. Řeknu vám to asi takhle. Na začátku roku jsem si řekla, že můj cíl bude dokončit univerzitu a dostat titul.

S Ishankou jsme se neviděli půl roku. Od srpna do února. V únoru jsem byla 10 dní na Srí Lance a teď máme další pauzu. Do června, kdy by měl Ishaanke přiletět do ČR. A pak už jen krátká odmlka do srpna/září, kdy mám v plánu sbalit saky paky a na dobu neurčitou odjet do Asie.

Tak. Konečně je zase neděle. Já dřív neděle neměla ráda (protože po neděli je pondělí), ale za posledních pár měsíců je to můj nejoblíbenější den. Zahrála jsem si sama sobě na doktorku-terapeutku (nebo prostě na člověka, kterej se vždycky musí poslouchat) a nakázala si volno.

Kdo četl první díl fotodeníku, tak ví, že jsem psala, že tahle “jakože rubrika” bude založená na “málo kecaní, hodně fotek”. To mi ještě tou dobou ale nedošlo, že nastanou měsíce, ve kterých se “hodně fotek” nezrodí. A když se to zkombinuje s tím, že ten zatracenej únor má jen 28 dní, jste v úplným průšvihu.

Vlastně dost přemýšlím, zda by se tenhle článek neměl spíš vyjít v Blesku v rubrice „červená knihovna“. Ale jednou jsem se rozhodla, že budu blogérka, tak se hold nedá nic dělat a chce to vyjít s kůží na trh. Spousty lidí mi říká, že je to příběh jak z filmu. Moje mamka zase říká, že je to spíš pěknej horor.

Protože poslední dobou hodně fotím a jen malý procento fotografií opravdu vidí světlo světa, rozhodla jsem se udělat takovou měsíční fotorubriku. Protože, jak jste si asi všimli, u většiny mých článků je hodně kecání a málo fotek, tak tady to bude úplně naopak.

Ta dnešní doba. Je rychlá. Plná lidí, Nedostatku času a přebytku jídla, oblečení i informací. Díky googlu víme všechno do pár sekund, ba co víc, dost často se hned potom považujeme za experty. Hlavně na sport. (Zkoušeli jste si někdy rozkliknout diskuzi na iDnes rubrika sport? Tam je vám ale trenérů..)

A hlavně to zdravíčko. To ostatní není důležitý. Kolikrát jsem tohle slyšela jako přání do nového roku. Ano, je mi naprosto jasný, že nikdo z dotyčných to nemyslel špatně. Ale víte. Já s tímhle naprosto nesouhlasím. Dovolte mi se o tom dneska trošku rozpovídat.

Další rok je zase skoro u konce. Na internetu se na mě valí všechny možný polemizování, jestli lidé splnili svoje novoroční předsevzetí, v horším případě návody na to, „jak do nového roku vykročit správnou nohou“. Abych to hned na začátek ujasnila, já na nic z tohohle nevěřím. Nevěřím na novoroční předsevzetí. Jsem přesvědčená, že pokud má člověk pocit a touhu něco změnit, nepotřebuje na to změnu čísla v datumu.

Láska. Všichni jí potřebujeme. Všichni ji hledáme. A když už jí najdeme (nebo si to alespoň myslíme, že jsme jí našli), tak jí hodně často ztrácíme. A já si čím dál tím častěji říkám, proč? Proč se to jako děje?

To, že studuju v Anglii, o mně dost lidí ví. To, o čem já ale skoro nemluvím, je můj obor. A zároveň je to součástí otázky, kterou dostávám na triko čím dál častěji. Proto jsem se rozhodla jí alespoň malinko rozklíčovat.

Jsem ve třeťáku. Na vysoký. A zkrátka tady v Anglii není zas až tak běžný jít studovat dál. Jo, s bakalářem se tady člověk má celkem fajn a na rozdíl od Česka se na něj nekouká jako na nějakou „nedodělávku“. Což znamená jediný. Všichni učitelé nás snaží připravit na ten „real world, out there“. Což já jim jako vůbec nemám za zlý. Ale. Čím dál tím víc se ptám sama sebe. Co to jako znamená, ten opravdový svět? Tam venku?