Tři důvody, proč nechci být blogerkou

Tak. Konečně je zase neděle. Já dřív neděle neměla ráda (protože po neděli je pondělí), ale za posledních pár měsíců je to můj nejoblíbenější den. Zahrála jsem si sama sobě na doktorku-terapeutku (nebo prostě na člověka, kterej se vždycky musí poslouchat) a nakázala si volno. Úplně všechny neděle, pokud možno do konce života. Přinejmenším ale do doby, než dokončím školu. A musím říct, že tohle nařízení by se mělo rozšířit po celý zeměkouli a pokud možno ještě dál. Však on ten někdo nahoře věděl, proč nazývá neděli NEdělí! Někdy tak celý den strávím zalezlá ve svým doupěti, jiný neděle, když mám chuť na lidi, jedu do Nottinghamu na jógu a na nejlepší kafe v mojí nejoblíbenější kavárně. A přesně v ní sedím teď. (A modlím se, aby mi nekleknul laptop, jelikož jsem zjistila, že nevedou veřejný zásuvky. Asi aby jim tady nevysedávali takový případi, jako já. Dám si kafe a dort a rozjímám 2 hodiny.)

Ale o tom jsem vám dneska tak úplně vyprávět nechtěla. Je tu totiž něco jinýho, co mám na sdělení. Víte totiž, v mým životě se mi rozmohl takovej nešvar. Lidi mě začínají, jakože totálně navážno, nazývat bloggerkou. A když už mi to včera oznámil i můj taťka, trošku jsem se opotila.

Dovolte mi vysvětlit proč.

1) strach

Před každým zveřejněním článku mám stažený půlky, ani nevíte jak. Nejde ani tak o lidi, který já neznám. Jde o moje blízký. Mívám strachy z odsouzení za to, jaký (ne)moudra tu sdílím. Jak vidím život jinak a jak nezapadám. Že mě vysmějou za mojí šílenou češtinu s hromadou gramatických chyb. Že budu pro smích za moji naivitu.

Bojuju s tím tak, že články prostě publikuju. A pak se ještě zeptám na to, jestli se jim to líbilo.

Neodsoudili mě. Zatím.

2) ostatní blogeři

Vadí mi to, kam se blogerský svět ubral. Lidi sdílí svoje životy s vidinou obrovského publika, kupou spoluprací a velkou spoustou peněz. Těm, kterým se to povede, pak sdílí veškerou kupu produktů a věcí, které propagují. Tím tvoří hodně nereálný svět, díky němuž tlačí ostatní lidi k nákupu se slevovým kódem. Ve zkratce, vadí mi podpora naší konzumní společnosti a využívání vlivu směrem, se kterým já nesouhlasím. Tlačí nás do koupí za zvýhodněnou cenu, my pak kupujeme, aniž bychom věci opravdu potřebovali. Abychom na tuhle hromadu věcí ve slevě měli peníze, makáme jak barevní a ztrácíme pojem o našem opravdovým životě. O tom, jak ho chceme strávit a co nás naplňuje. Ale samozřejmě se nejedná jen o sdílení slevových kódů (na tohle téma bych mohla napsat asi celej článek). Ve zkratce bych to pojmenovala tak, že se mi nelíbí, jakým způsobem někteří influencři využívají svůj vliv. Ale takový je asi život a jediný, co s tím můžu-můžeme dělat, je takový lidi nesledovat.

Ale abych nebyla jen kritická. Existují blogeři, kteří jsou naprosto báječní a svoje vlivy používají naprosto úžasně. Jednou za čas svoje oblíbence sdílím na instagramu. (K nahlídnutí jsou v mých insta highlights. A je jich mnohem víc, než jet ty, co jsem postovala.)

3) vnímání blogerů širokou veřejností

S bodem číslo dvě se váže i bod číslo 3. Tím je to, jak blogery vnímá široká veřejnost. Mám trošku pocit, že jsou vnímaní jako banda bláznů, co sdílí svůj život, sem tam něco hodí na blog, (sexy fotečku a tak), a je za to nebesky placená. Jako úplně všechno v životě, ani blogerskej svět není černobílej a neměli by se všichni lidi házet do jednoho pytle.

Laptop se mi vybil a článek dopisuju druhej den v doupěti.

Přesně proto jsem se nálepce blogerka podvědomě tak hodně dlouho bránila. Ale zároveň obliba v psaní a focení ke mně vlastně přišlo tak děsně samo a nenásilně. V době, kdy jsem začínala prozkoumávat všechny možnosti, co se svým životem dál. A s tím, jak jsem začala zkoumat, se dostavilo nutkání, pustit to do světa dál.

(Vlastně si představte, kdyby vědci jen zkoumali, ale v životě by nepublikovali žádnej článek. Taky to nedává smysl, žejo? Tohle přirovnání prosím berte s hodně velkým nadhledem. Já sama se u toho teď směju dost nahlas.)

A proč teda píšu? Asi mám v sobě naivní touhu, že moje psaní (mluvení) může někomu utkvět v hlavě, ba dokonce probudit touhu dělat věci po svým tak, jak zrovna cítí. Že třeba dokážu v lidech nastartovat to, vidět život trošku z jinýho úhlu.

A to, že se tomu v dnešní době říká “být blogerkou”, s tím já už asi nic neudělám.

PS: Věděli jste, že tenhle blog úplně původně asi 4 roky zpátky začínal jako "food blog”? Vtipný je to, že se momentálně považuju za člověka, kterej vařit vlastně vůbec neumí.