Jeden rok čekání
„A jak dlouho jste se vůbec neviděli?“
„Půl roku“.
„Jak tohle jako může fungovat?“
„Může“.
S Ishankou jsme se neviděli půl roku. Od srpna do února. V únoru jsem byla 10 dní na Srí Lance a teď máme další pauzu. Do června, kdy by měl Ishaanke přiletět do ČR. A pak už jen krátká odmlka do srpna/září, kdy mám v plánu sbalit saky paky a na dobu neurčitou odjet do Asie. (Neboj mami, domů budu jezdit ČASTO.)
A jelikož otázku “jak vám to jako může fungovat”, dostávám dost často, rozhodla jsem se jí vám, zvědavcům, odpovědět takhle hromadně.
Takže:
1) Bez Whatsappu do vztahu na dálku nechoď
Vsadím se, že za tenhle akademickej rok mám víc hodin strávených na whatsappu, než v knihovně a na přednáškách dohromady! Bez toho, aniž bychom si (několikrát) denně zavolali, bychom byli v totálním čoudu.
2) Respekt jako základ k tomu, nebýt furt naprdnutej
Máme mezi sebou kopec věcí, který by se asi daly nazvat jako „bariéry“. Rozdíl kultur, věková mezera, jazyková bariéra.. Ale popravdě, ani jedno z těchto věcí není takový problém, jaký nám dělá časový posun. Pět a půl hodiny dokáže udělat pořádný rošádo v našem spánkovým režimu. Dalo by se říct, že máme tři denní (noční) doby, kdy spolu mluvíme. Buď když já mám ráno a Ishaanke oběd, další možnost je v mých odpoledních a Ishankově pozdně večerních hodinách. Třetí, ta nejextrémnější je u mě pozdní večer až noc a Ishankovo hodně brzký ráno.
Jsou dny, kdy se chytneme ve všech třech denním dobách a mluvíme opravdu HODNĚ. A pak jsou dny, kdy se chytneme sotva v jednu dobu na 10 minut. Každý máme svoje povinnosti v zemi, kde zrovna žijeme. Zároveň oba máme alespoň trošku sociální život, jelikož žít jen na drátě smysl nedává. Stejně tak jako nedává smysl se na sebe extrémně fixovat a nevystrčit nohy z domu. A k tomu všemu je zkrátka potřeba vzájemný respekt. Nebýt naprdnutej za to, že místo jednoho hovoru jdeme raději ven s kámošema nebo za to, že jdu do knihovny psát esej.
3) Accidental sex povolen
Je mi jasný, že v tomhle bodu se mnou hodně z vás nemusí souhlasit. Dovolte mi to ale trošku objasnit.
Zkrátka, jsem toho názoru, že dělat chyby je lidský. Navíc, co já jsem ve svým období „zkus, co jde“ (prosím, nesuďte mě) zjistila, je to, že mužský si dokážou užít bez citů. To, co ženský trvá rozchodit týden až klidně několik měsíců, má chlap ukončený hned, co se zaklapnou dveře. A já si prostě nemyslím, že kvůli jednomu mužskýmu odskočení bychom měli hned bořit něco, na čem se tak dlouho pracovalo. Láska je přeci silnější než jedna lidská chyba. Nebo ne?
Navíc, jakmile jsou dveře otevřený a někdo vás může vidět, touha něco zkusit je obrovská. Jakmile se dveře zavřou a vy si můžete dělat co chcete, už je to trošku nuda. Víte, co tím chci říct, ne? Prostě zakázaný ovoce chutná nejlíp. Jakmile už zakázaný není, člověka tak neláká.
(Berte tenhle odstavec s rezervou. Celý vysvětlení je hodně stručný. Možná na to jednou napíšu celej článek.)
4) Hlavně tam napiš, že základ je silný mindset
To vám vzkazuje Ishaanke. Že bez silnýho mindsetu by to prostě nešlo. A má pravdu. Je jedna věc, kterou jsem se za poslední dobu naučila. Vztah není obchod, proto v něm nikdy nemůžou být síly rozložený 50/50. Vztah je spojení dvou lidí, který se dělají vzájemně silnějšími a lepšími. Proto se do něj musí jít 100/100.
5) Láska hory přenáš
Člověk by se mohl snažit, co to jde, vzájemně se respektovat, dát si volnost nebo spolu být na telefonu 24/7. A i tak by to nemuselo fungovat, pokud by chyběla láska.
Vztah na dálku není taková věda, jak si velká spousta lidí myslí. Pokud člověk ví, že to není na celý život, že tenhle dálkovej čas je dočasnej, není problém to zvládnout. A co se týče všeho, co jsem tady vypsala.. Nechci říct, že je to univerzální návod na lásku, to fakt ne. Ale nějak mám pocit, že jsem tu vyjmenovala věci, bez kterých já si fungující vztah nedokážu představit.
