Bod nula

Asi bychom to celý nějak měli vzít od podlahy. Posledních pár měsíců jsem svůj život zasvětila věci, o kterým bych v životě neřekla, bude moje priorita. Jo, byla to škola. Řeknu vám to asi takhle. Na začátku roku jsem si řekla, že můj cíl bude dokončit univerzitu a dostat titul. Protože když už jsem něco začala, tak to přeci dokončím, že jo. Pro dokončení mi stačilo vždy 40% z každýho předmětu. Můj názor je takovej, že člověk fakt musí strávit celý semestr na párty na to, aby těch 40% nedosáhl. (Né že bych snad tenhle párty život plánovala praktikovat, ale nikdy nevíte.) První semestr jsem proto pojala lehce lážo plážo, s tím, že „to nějak půjde“. Druhý semestr jsem začala odjezdem na 10 dní na Srí Lanku. Takže ano, režim „lážo plážo“ pokračoval. A pak, pak mě to vážení dohnalo.

Né ani tak to, že bych nestíhala, jako spíš moje ego.

Ač jsem opravdu s klidem mohla univerzitu dokončit se zmíněnými 40% a cigárkem u pusy, tak jsem si řekla, že takhle dopadnout nechci. Možná to je taky trošku úděl být obklopena samýma fakt děsně chytrýma lidma (jejich červený diplomy toho důkazem), vedle kterých se cítím jako lenochod i v případě, že si připadám, že jedu jako šroub. Zkrátka a jednoduše jsem si řekla, že by byla fakt hanba prolézt s odřenýma ušima. A tak jsem začala makat jako barevná. Nakonec jsem z počátečního lážo plážo režimu přepnula na režim „jazyk na vestě“ a vzešlo z toho hezkých, na moje poměry dost nadprůměrných 70% z mojí dizertační práce a jako třešinka na dortu ocenění za prezentaci na naší závěreční konferenci.

Po završení školního šílenství jsem se děsně těšila, až začnu tvořit všechno to, na co nebyl čas a co mě baví. A místo toho nastalo tohle. Bod nula.

Vlastně je to tak. Tři roky jsem jela v jednom vlaku, kterej sice jednou za čas v nějaký zastávce zastavil a já měla možnost se nadechnout, ale věděla jsem, že vystoupit nemůžu. A že vlastně ani nechci. Že chci dojet do cílový stanice. No a teď jsem v ní. A jsem pěkně zmatená. Protože musím najít vlak novej. Respektive jsem ho už našla, ale tak nějak čekám na čas odjezdu. Jako když sedíte v Praze na hlaváku a koukáte na hodinky, kdy už teda pojedete. Možná vydechujete po dlouhým dni v práci. Nebo z běhu do metra a z metra a z toho prodírání se mezi lidma. (Taky nemáte rádi davy?)

Každopádně. Ač tak nějak přibližně vím, v jakým vlaku sedím, pořád ještě nemám jediný tušení, kam mě doveze. Představte si, že jste Pražák a jedete do Ostravy. Poprvé v životě. Taky prostě nevíte, co vás čeká.

Já nejsem člověk, co by měl v životě nějaký strachy. Ty totiž ničemu nepomůžou. Ale řeknu vám jedno. Lehký šimráníčko v žaludku tam teda je. Chystám se do neznáma. Ze západu na východ. (A tím nemyslím z Prahy do Ostravy. Myslím tím z Anglie na Srí Lanku.) Ze zimy do tepla. Z města do džungle. Ze života o samotě do života, kde vedle mě vždycky někdo (Ishanka) bude.

Prostě to bude jiný.

Ale kdy jindy zkoušet jiný věci než teď, kdy mi je dvaadvacet? Teď, kdy nemám co ztratit.

Zkrátka jsem dojela do cílový stanice vlakem, ve kterým dál sedět nechci. Sice nevím, kam jede vlak, na který jsem právě usedla. Ale cítím, že momentálně to je to, kde sedět mám.

I přesto, že většina lidí jede na úplně druhou stranu.

Tak uvidíme, jak to dopadne..

PS: Proti Ostravě osobně vůbec nic nemám.