Přestěhovala jsem se na Srí Lanku
Tenhle příběh se začal psát někdy před rokem.
Odjíždím dobrovolničit na Srí Lanku, potkávám fousatýho chlapce a celý dobrovolničení se vymyká kontrole. Odjíždím ze Srí Lanky, fousáče nechávám na Srí Lance s vidinou, že se už taky nikdy nemusíme vidět. Tohle očekávání se nenaplňuje, my neztrácíme (telefonický) napojení a vedeme něco jako vztah na dálku. Po 6 měsících se vidíme znovu. Trávíme spolu 10 dní a já opět musím odjet zpátky do UK. Dodělat školu. Ishanka má přijet do ČR a strávit tu celý měsíc. Nedostává víza. My využíváme levných letenek a já a moji rodiče letíme na první velký seznamovačky. Rodiče učí Ishanku pít víno. Vracím se do ČR, letíme zpátky do Anglie na mojí promoci. Vracíme se do ČR, já balím saky paky, loučím se s prarodičema, piju hodně kafe (do zásoby; kafe na Srí Lance je totiž fakt hnusný) a odlétám zpátky do Asie. Jo, za tím fousatým chlapcem, kterýho jsem loni potkala a při odjezdu si myslela, že ho už nikdy v životě nespatřím.
Člověk míní, osud mění.
A teď asi k tomu, co vás zajímá nejvíc. V týhle části zkusím odpovědět na otázky tipu „a co tam jako budeš dělat?“ – „Vyděláš si na sebe?“ – „A kde budeš bydlet? Pod palmou číslo 3?“ Takže. Jeden z důvodů, proč jsem schopná bydlet na Srí Lance je to, že tady bydlíme v horách. NÉ u moře. Tam bych se totiž usmažila ještě dřív, než bych si vybalila kufr. V horách je celoročně kolem 25 stupňů, celkem dost prší a noci jsou chladný. Ideální podmínky pro život. Bydlíme v městečku Ella, jednom z nejvíc turistických center na Srí Lance. Zároveň ale nejsme přímo ve městě, ale asi 10 minut chůze od něj. Takže máte pocit, že jste v džungli, ale zároveň je civilizace téměř na dohled. Už jste asi pochopili, že to, co nás tady živí, je turismus. Ishanka podědil ohromný pozemek po prababičce a asi před 2,5 lety se sem rozhodl přestěhovat. A dát to tady do kupy. Zrekonstruoval chaloupku, ve který prababička dřív žila a ta teď slouží jako guest house pro cestovatele. Pokud vás to jó zajímá, můžete mrknout sem. Zároveň ale tenhle pozemek ukrývá nekonečnej potenciál budovat dál. Naše vize je ta, vybudovat místo, kam lidi budou prchat za odpočinkem z těh životů, který jsou často rychlejší než Formule 1. Aby mohli přijet, nadechnout se a zregenerovat. Chceme tady mít políčko a pěstovat vlastní zeleninu. Ze který se tak bude vařit to nejlepší Srí Lanský kari. Já si chci jednoho krásnýho dne našetřit na kávovar a rozjíždět ty největší laté art bomby. Taky tady budeme učit jógu. A meditaci. Ishanka sní o přírodním bazénu a já mám v plánu vyrobit všechny čistící prostředky bez chemikálií. A taky tohle místo zbavit plastů. Jakože téměř úplně. Což už teď vím, že je na Srí Lance sakra těžkej úkol. Sem totiž ještě vůbec nedoběhla ta informace, že plasty škodí. Ale tohle je příběh na celej článek.
Všechny tyhle velkorysý plány vypadají na papíře báječně. Ale ta cesta, tak ta bude ještě sakramensky klikatá. Právě teď tenhle článek píšu ve skladu, kde momentálně bydlíme. Protože zatím není kde jinde bydlet. Sprchu máme venkovní se studenou vodou a na záchod chodíme 250 metrů daleko, přes rýžový pole. Který když zaprší, je plný pijavic. Tím si prosím vás vůbec nestěžuju. Zatím nás tenhle život na pankáče totiž dost baví. Vím, že na tohle budeme vždycky nejvíc vzpomínat.
Taky jsem si vědoma toho, že všechno nakonec bude ještě o něco složitejší, než se zdá teď. Že narazím na rozdíly kultur. Že se mi bude stejskat. Že mi budou chybět naše kavárny a zima. Jsem si vědoma toho, že je tady i varianta toho, že si pěkně natluču čumák. Sedláci u Chlumce, ti dopadli tenkrát dost blbě, že jo? Prostě vím, že riskuju. Jakože extra super hodně. Ale zároveň vím, že tohle je to, co jsem si vždycky přála. Přála jsem si budovat něco svýho. Něco, co může být inspirací pro ostatní. Přála jsem si žít jinak, tak trošku (hodně) “out of the system”. A ono se mi to plní. A já bych byla hloupá, kdybych si cvrnkla do kalhot a nikam neodjela. Jen ze strachu, že to dopadne blbě.
Ať to dopadne jak to dopadne, vím, že litovat nikdy nebudu. A jednou, vážení přátelé, jednou vám o tom napíšu knížku.
A uvidíme, jestli to bude happy end, nebo tragikomedie, jo?
