Proč jsme jeli na pláž a jak si (možná) splním další sen
Když jsem byla na prvním stupni základní školy, měla jsem jasno o tom, co chci dělat. Vlastně byly 3 varianty, který jsem psala do slohových prací. Manikérka, pedikérka, nebo módní návrhářka. Ta módní návrhářka byla ale vždycky tak trošku na vrcholu pomyslný pyramidy. Po čase, na mým nejoblíbenějším kroužku kreslení jsem ale zjistila jednu hodně nemilou věc. Že neumím kreslit postavy. Jakože vůbec. VŮBEC. Což znamenalo jediný.
Můj dětskej sen byl v čoudu.
Po čase se tak moje priority začali měnit. Když jsem se rozhodovala, kam jít a střední, ze všech variant alá „nechci dojíždět a na gympl nepůjdu“, zbyla varianta jediná. Hotelová škola. Tátův sen a maminčina noční můra. V těch dobách hotelovky se ale v mý hlavě urodit tak trošku jinej sen. Víte, když jsem dělala závodě cyklistiku a odcházela kvůli tréninkům dřív ze školy, tak při procházení kolonádou jsem ostatním lidem záviděla (já vím, závidět se nemá) jednu jedinou věc. Kavárnu. To, jak si užívají fajn kafe, klábosí, nebo pracujou na laptopu.
A pak, když mě z tý cyklistiky začali hodně bolet záda a při ohnutí jsem se nedotkla pomalu ani kolen, jsem objevila jógu. (Nebo ona objevila mě?) Prostě se to všechno spojilo do jedný skládačky a mě se v hlavě zašprajcovala jedna myšlenka, která je zašprajclá až do teď. A bude zašprajclá do doby, než jí realizuju. Myšlenka o místě, kde si lidi nejdřív uleví od bolesti zad a protáhnou zatuhlý svaly a pak, jakože za odměnu, si dají nejvíc nejlepší kafe a domácí dort. U toho poklábosí, zrelaxujou, nebo třeba najdou nový přátelé. Takovej útěk z každodenního blázince.
zdroj: Pinterest
Moje osobní mise v hlavě, kterou jsem nechávala “někdy na potom”. Až na to bude čas a prostor a finance. Jenže vesmír zase zaúřadoval.
Když jsem jela na Srí Lanku, věděla jsem, že to co tady budu dělat, se tý mojí “misi” dost blíží. Ishanka totiž plánoval postavit hostel s místem na jógu už dávno předtím, než jsem ho potkala. (Skoro to až vypadá, že jsem si vybírala chlapa podle toho, co vlastní a co má v plánu, co?) Tak či onak, už teď tady stojí patrová otevřená konstrukce. Dole měli být postele, nahoře pak chillovací zóna, snídaně a mini prostor pro hodiny jógy. Po teroristických útocích v dubnu se ale stavění muselo zastavit a znova jsme (Ishanka) se do toho pustili nedávno. Kromě toho, že se dodělává dřevěná podlaha v prvním patře, se taky začalo víc a dopodrobna plánovat. A pořád jsme sakramentsky nemohli přijít na to, jak to všechno do jedný budovy nasázet. Furt jakoby něco přebejvalo. A hlavně strachy přibejvali. Třeba z toho, že když někdo udělá trošku víc ambiciózního psa hlavou nahoru, že se propadne někomu dolů do pelechu. V lepším případě pouze vyruší z největšího snění. A pak další věc. Asi tak týden mi stačil na to, abych přišla na to, co mi tady sakramensky chybí. Jo, je to dobrá kavárna. Taková, která bude krásná na oko, bez velkýho hluku kolem, s výbornou kávou a ještě lepším zákuskem.
Prostě díra na trhu stejně veliká, jako mostecký uhelný doly.
No a tak jeden večer, kdy jsem zase a opět řešili, jak na sebe nějak hezky úhledně naskládat asi tak bambilion postelí, a pak jak ráno dobře a ekonomicky těhle bambilion krků nakrmit, nás to osvítilo. Prostě žádný postele nedělat. A radši místo toho dolů dát bambilión jógových podložek (bambilion né, ale prostě víc, než bylo v plánu původně). No a potom se pokusit tu spokojenou vyjógovanou skupinku cestovatelů přemístit o patro víš a nabídnout jim super kávu. A domácí dort. Nebo Srí Lanskou palačinku. (Srí Lanský palačinky jsou totiž nejlepší na celý planetě.)
A vlastně přesně proto jsme jeli k moři. Podívat se po kavárnách. Zjistit, co na tomhle bláznivým asijským kontinentu funguje. A taky to, co nefunguje. Učila jsem Ishanku pít kávu a snažila se mu vysvětlit evropskou kavárenskou kulturu. (Kavárenskou kulturu možná začíná chápat. S pitím kafe je na tom o poznání hůř.) A tak jsme chodili po restauracích, hodně jedli a pili. To kafe hlavně. Jo a zmrlinu měli taky super dobrou. To vám bylo pohlazení.
No, teď ale zpátky k tématu. Ono totiž vždycky tohle všechno zní báječně na papíru, ale pak ta realita, ta není tak moc pinterestová. Vlastně ani nevím, jak tohle dopadne. Ač zkušenosti s prací v kavárně mám, někdy si sama říkám, jestli si ve dvaadvaceti neberu moc velký sousto. Na druhou stranu, vždycky zastávám názor, že pokud nám život něco servíruje, tak bychom neměli řešit moc věcí kolem. Že to zkrátka má svůj důvod. Proč se to děje. Nevím, jak tenhle projekt dopadne. Nevím ani, jestli na to budu stačit. Nevím, jestli se naplní moje očekávání. Ale vím, že se na tuhle výzvu těším.
A že bych byla pěkněj blbec, kdybych teď stáhla kalhoty a otočila se k tomu zády.
zdroj: Pinterest
Víte, mě je totiž jasný, že každej máme v hlavě nějakou svojí “osobní misi”. Nebo vizi. Nebo jak se to nazývá. Jen jsem prostě chtěla říct, že pokud si tuhle misi budete v tý hlavě udržovat, starat se o ní a nenecháte tu ubohou chudinku celou uschnout, že jednou uvidí světlo světa. Možná v tu nejmíň očekávanou dobu, situaci, nebo věku. Ale rozhodně to není důvod otočit se zády a jít si sednout do kouta.
O tom, jak ten náš projekt s pracovním názvem “žádný postele” dopadne, vám dám vědět. Jen ještě nevím kdy. Protože stavět něco na Srí Lance, to nikdy nemá deadline. Do tý doby můžete mrknout na mojí pinterestovou nástěnku, do který všechny ty moje kavárenský představy ukládám.
A co vy? Máte nějaký mise v hlavě, kterým chystáte ukázat světlo světa? Nebo jste už snad ukázali? Dejte mi vědět do komentářů!
