Už po návratu z Filipín, kde jsem byla necelý dva týdny v lednu 2018 jsem nějak cítila, že bych se do Asie měla ještě vrátit. Hrozně mě bavil život s batohem na zádech, kdy jsem vlastně vůbec neměla tušení, co se bude dít další den. Natož, kde třeba přespíme. No, a pak to začalo. Moje mamka přišla s myšlenkou, že by moc ráda někam vyjela. Jo, taky takhle na pankáče. Volba padla na Vietnam. Dva týdny v srpnu. Od Vietnamu se odvíjely všechny moje další letní plány. Spíš neplány. Ještě někdy v dubnu žádný totiž nebyly.

Všechno se to stalo tak nějak samo. O letních prázdninách před maturitním ročníkem jsem se u babičky nudila. A tak abych udělala svým rodičům radost, začala jsem googlit to, kam bych eventuelně mohla na vysokou školu. Co vám budu povídat, tohle téma pro mě bylo něco hodně nezajímavýho.

Další den vstáváme někdy kolem sedmé. Vzhledem k tomu, že náš minibusík má odjíždět do Sagady v 8 ráno, tak nám je jasný, že nestíháme snídani v pekárně. Proto jsme si jí raději koupili už den předem, abychom o poslední možný nášup sladkýho nepřišli. V 7:45 jsme na "zastávce", protože co kdyby, jinej autobus tam ten den už nejede.

Asi v 5 ráno, vlastně o hodinu dřív, než bylo v plánu, dorážíme do Banaue. Městečko v horách proslulý hlavně svýma rýžovýma terasama. Nevím co tu hodinu, o kterou jsme dorazili dřív, budeme dělat. Představa jak po tmě někde ve vesnici hledáme náš guest house mě při momentálním stavu únavy moc neuklidňuje.

Odjíždím v neděli v poledne. Ještě předtím jdu tisknout letenky a jízdenky do knihovny. Vždycky mám raději všechno i fyzicky u sebe. Během hodiny napadnou asi 3 cm sněhu. V Anglii. Což je problém. Protože v tu chvíli nefunguje vůbec nic.