Filipíny 2.díl: O dechberoucí kráse hor a třídenní svalovici
Asi v 5 ráno, vlastně o hodinu dřív, než bylo v plánu, dorážíme do Banaue. Městečko v horách proslulý hlavně svýma rýžovýma terasama. Nevím co tu hodinu, o kterou jsme dorazili dřív, budeme dělat. Představa jak po tmě někde ve vesnici hledáme náš guest house mě při momentálním stavu únavy moc neuklidňuje. Vystupujeme z autobusu a co nevidím. Na cedulce, kterou drží Filipínec, je napsaný moje jméno! On tu na nás čeká! Jako těžkej ateista děkuji bohu. Na tricyklu nás dováží do našeho dvoudenního doma.
Dostáváme check-in v 5 ráno. Neuvěřitelný.
Dávám sprchu, která je studená. Moje unavený tělo z toho chytá zimnici, díky čemuž nemůžu další hodinu usnout. Nakonec se to přeci jen povede a dopřáváme si krásných 6 hodin spánku.
Vstáváme na oběd a dostáváme typy od našeho hostitele, kam na jídlo a na procházku. Náš pan domácí je fakt super. Na Airbnb měl nekonečně kladných hodnocení a já se teda absolutně nedivím. Dáváme oběd a jdeme na na krátkej trek s několika krásnýma views přímo na terasy. Za celých asi 15km, který ujdeme, nepotkáváme jedinýho turistu. Pozorujeme místní život. Já konečně vytahuju foťák a dávám fotošůty všude, kde to jde.
Jsem ohromená tím, co vidím.
Navečer se vracíme zpátky do městečka a objevujeme místní pekárnu. Jeden kousek perníku tam stojí v přepočtu asi 2Kč. Jojo, rozhodně u jednoho nezůstáváme. No, pak ještě objevujeme druhou pekárnu naproti. Zkoušíme všechno možný. Panebože, miluju sladký! Někdy kolem 6 se stmívá a v 7 večer to vypadá, že jsou tak 2 ráno. Nikde ani noha, lampy taky neexistujou. Neuvěřitelný. Přemýšlíme, co udělat s jet lagem. Vymýšlíme krizový plán alá rum a pivo. Malá lahvička super filipínskýho rumu mizí poměrně dost rychle a my usínáme jak mimina. Nejvíc nejlepší pocit! Sice jsem vzhůru už od 5 od rána, ale i tak jsem vděčná alespoň za 6 hodin spánku v kuse. Kuchťu budím v 7 ráno, protože už fakt nevím, co dělat. Dostanu děsně vynadáno, co jako blbu, když je tak brzo. Jenže víte co, on by byl schopnej prospat den. Vlastně by tam možná chrněl až do teď. Medvěd.
No nic, snídani dáváme zase v těch skvělých pekárnách. A pak vyrážíme do Batadu, vesničky vzdálený asi hodinu cesty na tricyklu. Poslední 2 km už musíme pěšky, protože tam nevede cesta. Když dojdeme do Batadu, vidím před sebou něco úžasnýho. Rýžový terasy zasazený v tom nejvíc krásným horským prostředí.
A nikde nikdo. Nikde nic. Žádný silnice, auta, tricykly, jeepney ani nic takovýho.
Jen pár domků, cestičky a schody. Bože můj, děsně moc schodů. Takový ty vysoký, znáte to, ne? Nohy z nich bolí, i když se jde dolů. Natož nahoru. Před námi máme asi 2h trek k vodopádu. Prý není potřeba žádný průvodce, že bez problémů trefíme. Trefili jsme, ale bez problémů to teda rozhodně nebylo. Najít jednu cestičku k vodopádu mezi asi bambiliónem dalších různých cestiček se zprvu zdálo jako nevyřešitelný úkol. Ale protože jsme 2 chytrý hlavy, takže jsme cestu našli a odměnou nám bylo to nejvíc nejlepší vykoupání pod vodopádem. Teda, ani jeden jsme s tím úplně nepočítali, takže jsme neměli plavky. Ale být u vodopádu a nevykoupat se v něm? To teda ani náhodou. Takže situace velí tak, že se svlékám do tangáčů a podprdy a skáču tam. I přes přehlídku mýho holýho zadku to stojí za to! Co stálo za to byla taky cesta nazpátek. Protože přesně ten bambilión schodů, co jsme šli dolů, jsme museli vyjít i nahoru. (Logicky, Ančo!) Já tam málem vypustila duši. A pak měla svalovici ještě asi 3 dny. Uf. Za odměnu dáváme oběd s výhledem na tu celou parádu.
A kokos. Ten s tou opravdovou kokosovou vodou uvnitř. Ne ten v krabici na mlíko s nápisem „less sugar“.
Cestou zpátky na tricyklu se ještě stavujeme na jedný vyhlídce na terásky a jedem zpátky do městečka. Dáváme další zastávku v místní pekárně, pak zaslouženou večeři, pivo, rum a jdeme do hajan. Další den máme totiž další stěhováníčko. Což znamená co? Přeci další parády před námi. Yes!
