Filipíny 1.díl: O cestě, bláznivém Manile a jat lagu

Odjíždím v neděli v poledne. Ještě předtím jdu tisknout letenky a jízdenky do knihovny. Vždycky mám raději všechno i fyzicky u sebe.

Během hodiny napadnou asi 3 cm sněhu. V Anglii. Což je problém.

V tu chvíli nefunguje nic. Doprava, hlavně teda. Volám si hodně dopředu taxi, protože na nádraží to mám dobře 45 minut pěšky. Což se mi v plátěných teniskách a s 10kg na zádech uplně nechce. Čekačka prý hodinu. Dobrý, říkám si, to by mělo akorát vyjít. Po hodině auto pořád nikde. Co se sakra děje? Volám tam. Oznamují mi, že už tam dávno byl a odjel. Coo? Dělají si snad srandu? To jako neznají telefon? Asi jim taky díky kalamitě nefunguje. Prý mi klidně objednají další, ale přijede za další hodinu. Haha. Na řadu přichází krizový plán. Během 2 minut obvolávám další 3 taxi company, do toho zkouším ty lidi, o kterých vím, že mají auto. Nic nevychází. Tak jo, musím pěšky. Mám na to 30 minut. Doklouzávám se do města, v botách rybník. Asi 1 km před nádražím stopuju taxi. Za jeden kilometr platím 3.60! Asi kalamitní přirážka, či co. O jednu minutu mi vlak ujíždí. Naštěstí za 5 minut jeden ještě jeden. Díky tomu mám v Birminghamu na přestup sice jen 5 minut, ale stíhám to.

Zase jsem jednou lucker jak prase.

Letím přes Peking, kde nabírám svého travel parťáka. Do Manily dolétáme někdy kolem půlnoci. Hned před letištěm nás málem sežere obří hromada taxikářů. Naštěstí máme situaci předem progooglenou, takže si voláme Grab, což je takovej asijskej Uber. To ještě netušíme, že náš řidič nejspíš moc nezná město, ve kterým jezdí. Ztrácíme se. Úplně. Po necelé hodině okružní jízdy Manilou někdy kolem půl druhé ráno vystupujeme z taxíku. Těžká úleva, řeknu vám.

Na přibližně stometrové cestě ke vchodu do hotelu potkáváme asi 3 krysy.

Nebojí se, jakože vůbec. Jedna na mě čumí, jak kdyby očekávala, co jí hodím pod nos. Trošku jsem situací zaskočená, ne že ne. Do postele uleháme kolem druhý, usínáme nejřív ve 4. Ať žije jet lag, dámy a pánové.  

V 10 ráno vylejzáme z pelechu. Moje tělo s tím rozhodně nesouhlasí. Po chvilce rozmlouvání si dá říct, ale bolí to. Hodně. Házíme batohy na záda a jdeme do víru velkoměsta. To ještě netuším, co nás čeká. Jako jo, čekala jsem šílenost, ale tohle s přehledem předčilo všechna očekávání. Vlastně ani nevím, jak to popsat. Je mi z toho trochu smutno kdykoliv, když si vzpomenu.

Chudoba, špína. Stoky plný odpadků. 

Hodně moc lidí. Obrovský množství smogu. Spousty místních chodí s rouškami a já se jim teda vůbec nedivím. Ke konci dne jsme o ní začali taky přemýšlet. Jdeme random kam se nám zachce. Jaromír teda hrozně vypadá, že ví kde je. Ale podle mě je jenom dobrá herečka. Nicméně jsem za to celkem ráda. Dojdeme do čínský čtvrti. Ta byla naprosto supr. Ne že by najednou bylo míň chudoby a špíny, to rozhodně ne. Ale atmosféra, ta je tam naprosto jedinečná. Dáváme si ten nejlepší ananas, co jsem kdy měla. Pozorujeme dění kolem a zároveň jsme i jeho součástí. Je to super.

Po Manile nachodíme za celý den 17km i s batohama na zádech. V 10 večer nám odjíždí noční autobus to hor. Jenže nikdo z Filipínců nezná terminál, ze kterého nám autobus odjíždí.  Po asi necelý hodině konečně nacházíme taxikáře, který se minimálně tváří, jakože ví, o co jde. Všechno dobře dopadá, opravdu nás doveze tam, kam potřebujeme.

Po celým dni, kdy je moje tělo smradlavý a ulepený potem na kterým je ještě pěkná vrstva smogu, toužím alespoň po kohoutku s vodou, že bych si umyla nohy a obličej. Bohužel, takovej luxus mi není dopřát. Na toaletách voda neteče. Dobrý, vystačím si z vlhčenými ubrousky a sedám do autobusu. Těším se, až se vyspím. Protože se spaním v autobusech, a celkově ve všech dopravních prostředcích, já problém nemám. To ale ještě netuším, jakou dostanu lekci od pana jet laga. Nezamhouřím oko téměř za celou cestu.

Mísí se ve mně hodně moc všemožných pocitů. Nejdřív velká euforie. Ta se pomalu mění ve smutek.

Pořád mám před očima malý koťátko, který bylo uprostřed chodníku a vypadalo tak slabě, že si jsme jistá, že už mezi náma teď není. Určitě mu je v nebíčku líp. A pak se to ještě trochu zhorší. Je mi hrozně. Moje tělo děsně moc potřebuje spánek, ale ono to prostě nejde. Zasteskne se mi po komfortní zóně. Proč sakra vymejšlím takovýhle blbosti a radši nezůstanu doma. Ve svojí postýlce. Čistá a voňavá?