Další rok je zase skoro u konce. Na internetu se na mě valí všechny možný polemizování, jestli lidé splnili svoje novoroční předsevzetí, v horším případě návody na to, „jak do nového roku vykročit správnou nohou“. Abych to hned na začátek ujasnila, já na nic z tohohle nevěřím. Nevěřím na novoroční předsevzetí. Jsem přesvědčená, že pokud má člověk pocit a touhu něco změnit, nepotřebuje na to změnu čísla v datumu.

Další den vstáváme někdy kolem sedmé. Vzhledem k tomu, že náš minibusík má odjíždět do Sagady v 8 ráno, tak nám je jasný, že nestíháme snídani v pekárně. Proto jsme si jí raději koupili už den předem, abychom o poslední možný nášup sladkýho nepřišli. V 7:45 jsme na "zastávce", protože co kdyby, jinej autobus tam ten den už nejede.

Asi v 5 ráno, vlastně o hodinu dřív, než bylo v plánu, dorážíme do Banaue. Městečko v horách proslulý hlavně svýma rýžovýma terasama. Nevím co tu hodinu, o kterou jsme dorazili dřív, budeme dělat. Představa jak po tmě někde ve vesnici hledáme náš guest house mě při momentálním stavu únavy moc neuklidňuje.

Odjíždím v neděli v poledne. Ještě předtím jdu tisknout letenky a jízdenky do knihovny. Vždycky mám raději všechno i fyzicky u sebe. Během hodiny napadnou asi 3 cm sněhu. V Anglii. Což je problém. Protože v tu chvíli nefunguje vůbec nic.