nejlepší rok v životě

Další rok je zase skoro u konce. Na internetu se na mě valí všechny možný polemizování, jestli lidé splnili svoje novoroční předsevzetí, v horším případě návody na to, „jak do nového roku vykročit správnou nohou“. Abych to hned na začátek ujasnila, já na nic z tohohle nevěřím. Nevěřím na novoroční předsevzetí. Jsem přesvědčená, že pokud má člověk pocit a touhu něco změnit, nepotřebuje na to změnu čísla v datumu. Další věc, kterou moje hlava moc nezpracovává, jsou novoroční vožíračky alá „jdeme slavit a od teď budeme zase všichni zase šťastní“.

Takže ano, hodně těžko se polemizuje nad uplynulým rokem člověku, co si nedal žádný cíle ani předsevzetí. Takže jsem se rozhodla tenhle „must have blogerský článek“ pojmout jako takovou rekapitulaci, co se vlastně (ne)stalo. Souhlas?

Vstoupení do roku 2018 bylo nejlepší možný. Byla jsem na horách s mým bráchou a celou jeho partičkou. Oslavili jsme ho v teplákách hraním Activity a Cards agains humanity. Jestli nějak slavit silvestra, tak rozhodně takhle.

Nějak se mi povedlo udělat všechny zkoušky a proplula jsem do dalšího semestru na uni. Taky jsem poprvé v životě vycestovala. Bez kufru a cestovní kanceláře. Pouze s batohem.

Jestli mi něco změnilo pohled na život, tak to byl tenhle trip na Filipíny.

Pak nastalo zase jedno lehce pařící období. Asi taková prevence, jak se nezbláznit ze školy. Jen nevím, zda to zabralo. Protože jsem se rozhodla na léto zmizet z Evropy a strávila jsem 2 měsíce v Asii. Ano, tento počin nejeden člověk označil jako totálně bláznivý. (A to většina z nich neví, že jsem neměla jediný očkování. Ano, tohle rozhodnutí možná i já považuju za trošku nenormální. Ale žiju.)

Proč jsem to vlastně udělala? Víte, moje kamarádka mi vždycky říkávala, že můj vysněný princ nepřijede na bílým koni, ale na želvě. No, a protože ze Srí Lanky by to měl na tý želvě ještě na pár (desítek) let, rozhodla jsem se mu jet naproti. A ono se povedlo.

Kecám. Tak takhle to fakt nebylo. Zkrátka jsem si řekla, že na vyčištění hlavy a možná lehkýho uvědomění, co v životě (ne)chci dělat, by tahle cesta mohla pomoci. Prostě, po Filipínách jsem měla takovej vnitřní pocit, že bych se do Asi měla vrátit. Na trošku delší dobu.

A tak jsem klikla na nejlevnější letenku do Asie a další výlet alá “čuč, jak ti obrátím život vzhůru nohama” byl na světe.

Prince jsem nejspíš objevila. Taková Srí Lanská verze prince s fousama. A spíš než na koni či želvě, bych řekla že přijel na slonovi.

Po Srí Lance jsem se posunula do Malajsie, kde jsem se potkala s kamarádkou, se kterou jsem se seznámila při letu z Anglie do Prahy. Po Malajsii jsem se přesunula do Vietnamu.

Tam jsem málem zničila svoji mamku, jelikož jsem naplánovala výlet do hor. Jen jsem nevěděla, že jinak, než na motorkách se místní hory projet nedají.

Ano, ani jedna jsem na motorce předtím neseděla. Ano, pravděpodobnost, že z toho vyvázneme živí a zdraví byla téměř nulová. Nehoda se stala třetí den cestování, takže další skoro 2 týdny moje mamka cestuje se zlomeným palcem na noze, pohmožděným nártem, kotníkem i kolenem a lehce naraženými žebry. Celý výlet byl naprosto bombovej a zážitků by dal možná na knihu.

Na 2 týdny se vracím domů. Jestli v tomhle roce trhám v něčem rekord, je to rozhodně v NEtrávení času v ČR. Hned začátkem září se vracím do Anglie. Mám před sebou poslední rok na univerzitě. Našla jsem krásnou práci v kavárně a učím se latte art. Uvnitř sebe to bylo vždycky něco, co jsem chtěla moc umět. Takže se mi zase potvrzuje, že naše vnitřní přání, která vysíláme do vesmíru, prostě fungují.

Jo, taky je to rok, kdy jsem se utvrdila, že všechny tyhle energie, kaemy a (ne)náhody fungují. Že zkrátka všechno, co se v životě děje, má svůj důvod.

Jestli jsem se v tomhle roce něco naučila, byl to většinou nějaký vedlejší efekt pocházející ze všech těch blbin, co jsem tenhle rok podnikla. Třeba moje angličtina se docela dost zlepšila. Jelikož ten můj Srí Lančan češtinu (překvapivě) neovládá. Latte art přišel s nástupem do nové práce. Taky můj blog začalo pár lidí jakože opravdově číst a sledovat. No, asi vás ty moje blbiny začali bavit. Zjistila jsem, jak (ne)funguje vietnamský zdravotnictví. Umím zase o trošku líp fotit. Protože je potřeba ty moje blbinky nějak zaznamenat, ne? Jelikož jsem odmítla podporovat naši konzumní společnost, zase jsem začala kreslit. A udělat z toho dárečky pro svoji rodinku.

Začala jsem točit podcasty. Vlastně ani nevím proč. Asi mám nějaký vnitřní choutky dávat ven svoje myšlenky.

Ano, stalo se toho v mém životě tolik, co bych v životě nenaplánovala. A co předčilo jakékoliv novoroční předsevzetí. Možná to je taky další důvod, proč si je nedávám. Ale taky to byl rok, ve kterém bych nezměnila jedinou sekundu. Tak nějak mám pocit, že to byl perfektní dílek to mojí životní skládačky. To i přes to, že většina dní měla k perfektnosti hodně daleko.

Netuším, co mi přinese nový rok. Měla bych dodělat školu. Odgraduovat. Přestěhovat se zpátky do Česka. Jít za družičku na svatbě mého brášky. Ukázat naší zemičku mému džunglemenovi. A pak tu mojí milovanou zem zase opustit.

Víte, ale ono se nic z toho nemusí stát. A pokud se nestane, on se ten svět taky nezhroutí. Věřím, že všechny úspěchy a pády v našich životech mají svůj důvod. A nemá smysl se kvůli ním stresovat.

Někdy i postavení se na hlavu změní velkou prdlačku.

Jestli bych měla říct něco vám, jako mým čtenářům, tak je to jedno velké DÍKY. Za to, že mi napíšete komentář pod moje někdy naprosto šílený a rádoby vtipný příspěvky. Za to, že dokážete rozvést naprosto lidskou a kultivovanou diskuzi. Za to, že mi napíšete zprávu, že se vám můj blog moc líbí. Nebo když mě potkáte, že mi to dokážete říct osobně. Upřímně, můj blog mi spolyká hodně velkou spoustu času. Finančně mi to nepřináší ani korunu, ba naopak, něco maličko si to na provoz řekne. Hodně často díky němu ve škole sotva procházím, protože je to skvělý zdroj prokrastinace. Ale nikdy, jakože NIKDY s velkýma písmenama, bych vás, jako svoje čtenáře nevyměnila za červený diplom, více času na válečku u filmů nebo kačky na nový hadříček. Můj blog se stav zdrojem něčeho, co mi dělá hodně často velikou radost a dodává tu nejvíc pozitivní energii. Učí mě spoustu nových věcí a je to jeden z mých největších koníčků. Jo, stále vás tady není kupa. Ale to ani není účel toho, proč ho tvořím.

Jak už jsem někde psala, moji čtenáři nejedou na kvantitu, ale na kvalitu.

Už jsem tímhle článkem hodně dlouhá. Ale stejně, ráda bych ho zakončila jedním přáním. Žijte svůj život. Máte svoji hlavu a nikdo jiný neví lépe, co máte zrovna chuť (ne)tvořit. Vykašlete se na to, že si o vás ostatní budou myslet, že jste se úplně zbláznili. Ostatní lidi vás šťastným neudělají.

Jediný, kdo má tuhle super schopnost, jste jedině vy sami.

Přeji vám, ať ten následující rok je další perfektní dílek vaší životní skládačky. I přes to, že né každý den bude dokonalý.