Zdraví na druhém místě
A hlavně to zdravíčko, to ostatní není důležitý.
Kolikrát jsem tohle slyšela jako přání do nového roku. Ano, je mi naprosto jasný, že nikdo z dotyčných to nemyslel špatně. Ale víte. Já s tímhle naprosto nesouhlasím. Dovolte mi se o tom dneska trošku rozpovídat.
Nesouhlasím s tím, že zdraví je něco, co nemůžeme ovlivnit. Žijeme ve světě, kde je všechno možné. Lékaři dokáží vyměnit srdce, ba dokonce i vyrobit nové. Nad výměnnou kolenního kloubu se nikdo už ani nepozastaví a vysoký tlak i zvýšený cukr svádíme na věk. Léky máme téměř na všechno, a protože lidský tvor je od přírody líný tvor (pokud vy zrovna nejste, tak se omlouvám; vycházím z vlastní zkušenosti), tak je mnohem jednodušší každé ráno spolknout jednu piluli a dál se pak cpát sladkým a zapít do pivem (dort a pivo; líp jsem to zkombinovat fakt už nemohla).
Když nás bolí hlava, z kabelky vytahujeme Ibalgin jako by to byl tic-tac.
Lákavá růžová barva našemu mozku říká, že nic není špatně a my zkrátka jedeme dál. Bolí nás záda a místo abychom se zamysleli proč a začali je trošku posilovat, raději běžíme k fyzioterapeutovi nebo na masáž, protože se to už nedá vydržet. Takhle bych mohla pokračovat do aleluja a vyjmenovat všechny chronické či akutní zdravotní problémy.
Ano, naše západní medicína zkrátka neřeší příčinu. Řeší pouze důsledek, který na oko sice často vyřeší, ale původce všeho stále nechá naživu.
Já věřím v celostní medicínu. Ve spojení těla a duše. Že zkrátka když nás něco tíží na srdíčku, tak to netíží jen naši mysl, ale právě i tělo. Protože stejně jako není duše bez těla, není tělo bez duše. A na to (ať k ním chovám veškerou úctu a obrovský respekt) naši páni doktoři často zapomínají. Nebo na větší řešení nemají pod návalem plné čekárny čas.
Naše tělo je ten nejdokonalejší mechanismus, jaký znám.
A klidně bych dala ruku do ohně, že nic dokonalejšího na světe neexistuje a existovat nebude. Proč? Dává signály. To, že onemocníme nebo že nám něco v těle nefunguje není náhoda. Možná (určitě) nám naše tělíčko říká, že něco není oukej. Že jsme smutní, přetížení, že nám v životě něco chybí nebo naopak přebývá. A nemoc, ta je možná jen finální produkt celýho problému.
Jenže. Popravdě. Kdo se v dnešní době umí zastavit a poslechnout svoje tělo. Jo, ono někdy chviličku trvá přijít na to, co v tom našem životě nefunguje. Minimálně to trvá déle, než návštěva lékaře nebo spolknutí pilulky.
Proto, při všem těch novoročních oslavách se snažím nepřát lidem na prvním místě zdraví (teda, párkrát mi to asi taky ujelo). Zdraví není na prvním místě. Na prvním místě jste vy. Váš život. Lidé, kterými jste obklopeni. Láska, kterou dáváte a která se vám vrací zpátky. Jídlo, které konzumujete každý den. Péči, kterou věnujete sobě i ostatním. Čas, se kterým umíte hospodařit. Pohyb, kterým svoje tělo posilujete a udržujete ve formě..
Na druhou stranu. Nechci, aby tento článek vyzněl tak, že si myslím, že za každou nemoc si člověk může sám a že je vlastně úplně blbej. Někdy to prostě nejde. Zastavit se. Nebo zkrátka to trvá, abychom si uvědomili, co je v našem těle špatně. A pak už to jde ruku v ruce a je rozjetého něco, co se těžko zastavuje. Ale na co by měl být čas úplně vždycky, za každých okolností, je prevence. Když už se tedy něco děje, že dokážete doběhnout k lékaři s vědomím, že je možná něco špatně.
Progooglila jsem všechny (ne)možné preventivní programy, které u nás v České Republice jsou. Bohužel, preventivní medicína u nás nemá svoje místo, ale projekt Loono v poslední době odvádí neuvěřitelně skvělou práci. Za vším je slečna Kateřina, které byl v jejích 22 letech diagnostikován zhoubný nádor vaječníku. Díky tomu, že naslouchala svému tělu rakovinu překonala a nyní místo kariéry lékařky věnuje veškerou její energii do tohoto projektu.
Jejich webovky www.loono.cz vám toho poví mnohem víc.
Co jsem tímhle článkem chtěla povědět? Jsem přesvědčená o tom, že za hodně velký podíl na naším zdravotním stavu máme právě my. Že je možné naší péčí jak o tu fyzickou stránku věci, tak i tu mentální udržet zdraví v hodně dobrý kondici. Ale rozhodně nestačí si ho jen přát.
