Víc, že (skoro) nic nevím

Ta dnešní doba. Je rychlá. Plná lidí, Nedostatku času a přebytku jídla, oblečení i informací. Díky googlu víme všechno do pár sekund, ba co víc, dost často se hned potom považujeme za experty. Hlavně na sport. (Zkoušeli jste si někdy rozkliknout diskuzi na iDnes rubrika sport? Tam je vám ale trenérů..)

(Pardón lidi, já tenhle článek píšu v letadle a pán naproti se teď celej postříkal kolou. Mě to přijde hrozně vtipný, on se ale vůbec nesměje. Asi taky nějakej expert.)

No, zpátky k tématu. Mám kolem sebe spousty lidí, kteří děsně trápí to, že neví dostatek toho, co by chtěli. Ba co víc, trápí je dokonce i ta myšlenka, že nemají dostatek času dozvědět se dostatek toho, co je zajímá a vědět by chtěli.

A já jsem z toho celá pomatená.

Protože, víte, já tuhle potřebu nemám. Nechci a ani nemám touhu vědět všechno, co bych vědět chtěla. Bojím se totiž, že by mi mohla prasknout hlava. A to je teda to poslední, po čem toužím.

Jak teď žiju v Anglii, začínám cítit, že mi uniká dění v Čechách. Jo, jak už jsme někde psala, iDnes je pro mě trošku povinná četba, ale sakra, jak můžu tomu bláznivýmu Babišovi věřit, to mi teda poraďte. A tak nějak celkově, mám poslední dobou pocit, že kvalita a důležitost článků jsou na pěkným sešupu dolů. Ale to je prosím jen moje osobní vnímání věci.

Zároveň tak nějak cítím, že má každý očekávání, že stejně jako jsem Češka a mám vědět o co jde u nás, mám mít i přehled o Anglii. Počet otázek ohledně Brexitu si možná začnu brzy i čárkovat. Pozor, budu pokračovat. Vzhledem k tomu, že můj chlapec je Srí Lančan, si už začínám dost všímat, že lidi kolem mě očekávají, že se ze mě stává expert na Srí Lanku. (Ikdyž, abych byla upřímná, tady pořád vede otázka ohledně velikosti srí lanského penisu. (Doufám, že jsem teď nikoho nepohoršila)). Dále se ode mě, jako od bývalé cyklistky očekává, že z hlavy vysypu výsledkovou listinu všech závodů, ve kterém figurovali dvě kola a šlapky. Šlapky jako pedály. Abyste si nemysleli, zas takovej sprosťák nejsem. Jako momentální něco jako jogínku ode mě chce každý jógu naučit a zároveň jako od studentky zdravého životního stylu ode mě spousty lidí chce napsat tréninkový plán. A jako dcera sommiliérů bych vám měla doporučit to nejlepší víno na zeměkouli.

Ano, a tohle všechno zapadá do kolonky „to máš přeci věděěět“. A pak, když zakroutím hlavou doleva a pak doprava, přistane to klasické: „Jakto že to nevííííš?.

No, a jsem si naprosto jistá, že svojí diagnógu „to máš přeci věděěět“ má úplně každý. I vy. A taky určitě někdy nevíte. (Jestli víte vždycky, tak mi to nepiště. Nechci to vědět.)

Já vám povím jedno.

Poslední dobou nevím čím dál víc.

Nejsem toho schopná a v neposlední řadě, nemám potřebu vědět všechno.

Přijde mi, že dnešní přeinformovanost a nároky na to „co máme vědět“ dosáhli takový hranice, že jí odmítám posouvat dál. Odmítám každou svoji sekundu volného času věnovat tomu, abych byla chytřejší. Odmítám mít výčitky z toho, že jdu jednou pěšky do práce a v uších nemám Tržilův podcast s rozhovorem s dalším rakeťákovým člověkem (ač je podcast Proti proudu jeden z mých nejoblíbenějších).

Každý máme svoji bublinu „co bychom měli vědět“ a zároveň, alespoň u mě, je ještě bublina „co JÁ chci vědět“. A tyhle 2 bubliny fakt nejsou totožný. Ani je nemám chuť ztotožňovat. Svět je na mě nějak moc rychlej a já ho přestávám stíhat. A zároveň vím, že život není o tom, stíhat všechno, co se kolem mě děje.

Neznamená to, že si právě teď dám nohy do lotosu a takhle zůstanu do smrti smrtoucí. Baví mě se učit novým věcem, tvořit, psát a sposuty dalšího. Nemám zájem o to, stát se neandrtálcem, který má všechno kolem na párku. Zároveň se snažím akceptovat svoje vlastní síly a volání těla „tohle už je moooc“. I klidně za cenu, že v očích ostatních jsem a jistojistě dost často za pěknýho blbce.

Nebojte se být taky někdy za blbce a nesnažte se vědět všechno. Zároveň, když vám někdo druhý řekne, že neví, nemyslete si o něm, že blbec je. Jsem si jistá, že ví bambilión jiných věcí, který vás zrovna nezajímají nebo ani nemáte páru, že existují. Každý si žije svůj život ve svojí bublině. A tak nějak si říkám, že to je vlastně v pořádku.

Nebo ne?