Návod na lásku

Láska. Všichni jí potřebujeme. Všichni ji hledáme. A když už jí najdeme (nebo si to alespoň myslíme, že jsme jí našli), tak jí hodně často ztrácíme. A já si čím dál tím častěji říkám, proč? Proč se to jako děje?

Já totiž fakt nemám pocit, že ten, co jí vynalezl, jí nakonstruoval špatně.

Jen to byl možná trošku blbec (nebo doufal v chytrý uživatele) a prostě k tomu nenapsal návod. Což je pro nás, jako pro lidi, co jsou zvyklý, že všechnou najdou na googlu, trošku problém. Zkrátka mám pocit, že v dnešní konzumní společnosti máme za zvyk o věcech (pocitech, náladách..) tolik nepřemýšlet. Jsme zahlceni. Úplně vším. A když se něco rozbije, nefunguje, nebo když nám někdo nabídne jakože „super deal“, tak ho bereme, hlava nehlava. Nebo to nefungující vyreklamujeme a místo rozbitýho koupíme nový. Co bychom ztráceli čas s nějakýma opravama, žejo.  Zkrátka, ve věcech přestáváme vidět jejich pravou hodnotu. To, co nám doopravdy přináší.

A stejný konzumní život přenášíme tam, kam vlastně tak úplně nepatří.

Do mezilidských vztahů. Do lásky mezi dvěma lidmi.

Však si to představme. To, že si v životě můžeme koupit jen jedno jediný auto. A když se nám rozbije, žádný jiný už nebude. Jak bychom k takovýmu autu asi přistupovali, co? Už jen ten výběr by byl sakra zajímavej. Jsem si naprosto jistá, že bychom nebrali první káru, co vidíme. Možná bychom i čekali, než na tu naší ideální „narazíme“. Přemýšleli bychom o tom, jestli budeme v tomhle bouráku schopný strávit celý život. Taky bychom zjišťovali, jestli je tohle auto schopný dlouhodobýho provozu. A pak. Po tom, co bychom se rozhodli pro toho celoživotního bouráka, jsem si naprosto jistá, že bychom se o něm chtěli dozvědět všechno. Nejenom to, jak se otvírá, nastartuje a kde je kufr. Taky to, když už se nám teda rozbije, jak ho opravit. Ale hlavně, stoprocentně bychom se o něj starali tak, abychom riziko rozbití nebo vypovězení služby eliminovali na co nejmíň. A jak to je dneska? Každý z nás koupí auťáka, aniž by nad tím víc přemýšlel. Hlavní je, ať v něm dobře vypadá.

Nepřemýšlí se o žádným dlouhodobějším užití.

A už vůbec ne o tom, že by si ho musel sám opravit. Nedejbože přemýšlet, kde je sakra ta chyba. Proč sakra nejede? No, tak ho radši prodám a koupím jiný. A pokud se mi nechce do změny, tak dojezdím v tom starým křápu. Na který budu sice dennodenně nadávat, ale do nějakýho spravování už se mi chtít nebude, protože už to přece nemá smysl, ne? No, a pak se stejně stane to, že nás někde nechá na holičkách, protože dál už prostě nedojede.   

Co jsem tímhle technickým vypravování chtěla povědět? Prostě to, že si často zkrátka vůbec neuvědomujeme, že i o lásku se musí pečovat. Starat se o ní. Aby vydržela. A když ukazuje lehký známky toho, že by se mohla brzy rozbít, měli bychom vědět, jak jí opravit. Nebo alespoň zkusit najít ohnisko. A to taky uhasit.

Protože naše vztahy, to je to nejcennější, co v životě můžeme mít.

Nejsme kus oblečení ani stlučený plechy na 4 kolech. My jsme něco víc. Něco, co si zaslouží dlouhodobou péči, více přemýšlení a méně unáhlených rozhodnutí. Je to něco, co není hodno měnit každý 2, 5 nebo 30 let. Jen proto, že to teď nefunguje a nám se nechce zjišťovat, jak to opravit.