Když jsme si naši severní tour kolem Vánoc plánovali, neměli jsme ještě tušení, že budou věci zase úplně jinak. Že budu většinu času řešit problémy s balením dílny i sebe samý. Našeho výletu jsme se ale vzdát nehodlali. Navíc jsme věděli, že z toho bláznivýho kolotoče událostí chceme alespoň na týden vypadnout a oddychnout si. A tak padla volba alespoň na malou týdenní tour směrem na sever.

Odpovědi na nejčastější otázky ohledně cestování po Srí Lance. Momentální covid opatření, doprava na Srí Lance, ekonomická krize, nebo tipy na koupi letenek.

Srí Lanka prochází největší ekonomickou krizí od vyhlášení její nezávislosti v roce 1948. Ta krize je tak obrovská, že místní lidé vyšli do ulic. Naprosto nevídaná věc. To jak pro mě, tak pro Srílančany, kteří svůj nesouhlas s politikou vyjadřují spíše zřídka. A když už, tak spíše pouze na území hlavního města Colomba. Teď je to ale jiné. Protestuje opravdu celá země. A co že se tedy na Srí Lance děje?

Nedostatek sexu je srílanský národní problém. Mimo Colombo a větší města tu platí ještě stará pravidla. Sex před svatbou ne. Mluvit o sexu je tabu. Jakékoliv vzdělání je naprosto nedostatečné. Komunikace a pochopení mezi dvěma pohlavími bývá poměrně špatná.

Kdo četl první díl fotodeníku, tak ví, že jsem psala, že tahle “jakože rubrika” bude založená na “málo kecaní, hodně fotek”. To mi ještě tou dobou ale nedošlo, že nastanou měsíce, ve kterých se “hodně fotek” nezrodí. A když se to zkombinuje s tím, že ten zatracenej únor má jen 28 dní, jste v úplným průšvihu.

Vlastně dost přemýšlím, zda by se tenhle článek neměl spíš vyjít v Blesku v rubrice „červená knihovna“. Ale jednou jsem se rozhodla, že budu blogérka, tak se hold nedá nic dělat a chce to vyjít s kůží na trh. Spousty lidí mi říká, že je to příběh jak z filmu. Moje mamka zase říká, že je to spíš pěknej horor.

Protože poslední dobou hodně fotím a jen malý procento fotografií opravdu vidí světlo světa, rozhodla jsem se udělat takovou měsíční fotorubriku. Protože, jak jste si asi všimli, u většiny mých článků je hodně kecání a málo fotek, tak tady to bude úplně naopak.

Už po návratu z Filipín, kde jsem byla necelý dva týdny v lednu 2018 jsem nějak cítila, že bych se do Asie měla ještě vrátit. Hrozně mě bavil život s batohem na zádech, kdy jsem vlastně vůbec neměla tušení, co se bude dít další den. Natož, kde třeba přespíme. No, a pak to začalo. Moje mamka přišla s myšlenkou, že by moc ráda někam vyjela. Jo, taky takhle na pankáče. Volba padla na Vietnam. Dva týdny v srpnu. Od Vietnamu se odvíjely všechny moje další letní plány. Spíš neplány. Ještě někdy v dubnu žádný totiž nebyly.

Další den vstáváme někdy kolem sedmé. Vzhledem k tomu, že náš minibusík má odjíždět do Sagady v 8 ráno, tak nám je jasný, že nestíháme snídani v pekárně. Proto jsme si jí raději koupili už den předem, abychom o poslední možný nášup sladkýho nepřišli. V 7:45 jsme na "zastávce", protože co kdyby, jinej autobus tam ten den už nejede.

Asi v 5 ráno, vlastně o hodinu dřív, než bylo v plánu, dorážíme do Banaue. Městečko v horách proslulý hlavně svýma rýžovýma terasama. Nevím co tu hodinu, o kterou jsme dorazili dřív, budeme dělat. Představa jak po tmě někde ve vesnici hledáme náš guest house mě při momentálním stavu únavy moc neuklidňuje.

Odjíždím v neděli v poledne. Ještě předtím jdu tisknout letenky a jízdenky do knihovny. Vždycky mám raději všechno i fyzicky u sebe. Během hodiny napadnou asi 3 cm sněhu. V Anglii. Což je problém. Protože v tu chvíli nefunguje vůbec nic.