Filipíny 3.díl: O šplhání v jeskyni a místní dopravě

Další den vstáváme někdy kolem sedmé. Vzhledem k tomu, že náš minibusík má odjíždět do Sagady v 8 ráno, tak nám je jasný, že nestíháme snídani v pekárně. Proto jsme si jí raději koupili už den předem, abychom o poslední možný nášup sladkýho nepřišli. (Už jsem tady psala, že jsme 2 chytrý hlavy, žejo?) V 7:45 jsme na "zastávce", protože co kdyby, jinej autobus tam ten den už nejede. Sedáme, zabíráme ty nejlepší místa a těšíme se na odjezd. To ještě netušíme, že náš řidič to má celý těžce na háku. Respektive nehodlá odjet do doby, dokud nezaplní auto. Různě přichází a odchází, vykřikuje „Sagada, Sagada“ a do toho si jede svůj fetyš. To jedou skoro všichni Filipínci v horách. Akorát, že jsme za celou dobu přesně nezjistili, co to je. Takovej bílej prášek na listu, který si pak dají někam na dáseň. To pak žvýkají, mají od toho celou pusu červenou, jak kdyby zakousli králíka a plivou červený sliny. Od toho jsou pak všude na silnicích červený skvrny. Uplně všude.

Každopádně na odjezd do Sagady čekáme další hodinu a půl.

A to bych řekla, že máme ještě hodně velký štěstí. Po cestě musí náš řidič pozdravit všechny kámoše, takže máme asi 5 zastávek. Do Sagady dorážíme před polednem, hledáme ubytování, odhazujem bágly a jdeme na další špacír. V Sagadě prý nedávno natočili nějakou filipínskou telenovelu, což zapříčinilo zvýšení návštěvnosti hlavně místníma turistama. A protože jsou Filipínci docela chytrý, začali na tom stavět byznys. Což znamená, že si téměř na jakýkoliv trek musíte zaplatit vlastního průvodce. My měli Sebastiana, těžkýho kuřáka a k tomu taky jel na tom divným prášku. Anglicky uměl docela fajn, problém byl, že mu skoro vůbec nebylo rozumět.

Rychlostí chůze jsme ho v jednom kopci málem zničili, ale nakonec to dobře dopadlo.

Viděli jsme asi největší atrakci Sagady, což jsou zavěšený rakve na skalách. Místní způsob pohřbívání. Úplně popravdě, ve chvíli, kdy jsem si tohle z domova googlila, jsem si to představovala jako totální pecku. Když jsem byla na místě, tak mě ty rakve až tak neuchvátily. Rozhodně to bylo hodně zajímavý, ale do mýho osobního „top 5 of Phillipines“ listu se to asi nevejde.

Co mě ale rozsekalo, byla Sagada jako taková. Atmosféra lidí, přírody, klidu a pohody. Asi to bude hodně daný tím, že jsem prostě velký milovník hor.

Zpátky k našemu špacíru. Po rakvích jsme šli ke ztracené řece, pak k vodopádku a zpátky do města. Mě už bolelo totálně celý tělo. A nohy, ty fakt jako děsně. Ale nahlas jsem nic neříkala, protože z čeho má Jaromír vždycky ohromnou radost, je cizí neštěstí. Nebo teda, hlavně to moje. Ale víte co? V průběhu treku z jeho úst zazněla památná věta: „Ty vole, mě už bolej nohy“. Jo, pane bože, konečně!

Do města jsme se vrátili někdy po 3. hodině odpo, hladoví jak psi. Po pozdním obědě jsme si řekli, že kašlem na bolavý nohy a dáme ještě výpravu do jeskyně. Jenže.

Problém nastal ve chvíli, kdy jsme si šli pro průvodce. Průvodci došli. V úplně celý Sagadě.

Nedá se nic dělat, smířený se situací se alespoň rozhodneme, že dáme procházku směrem k jeskyni, ať víme, co nás další den čeká. Cestou potkáváme kavárnu s tím nejvíc nejkrásnějším výhledem ever. Ještě k tomu nasvíceným sluncem tak, že to vypadalo jak nějaká scénka z filmu. Dáváme kafíčko a jdeme ještě kousek dál.

Když dojdeme k jeskyni, koho nepotkáme? Našeho průvodce Sebastiana, právě končící dnešní šichtu. Tak se mu jako zmiňujem, že jsme chtěli do jeskyně, ale bohužel došli průvodci. V tu chvíli se sjedná obchod století. On ví, že my chodíme rychle, takže za stejnou cenu to s náma zmákne jednou tak rychle a my bychom rádi do jeskyně. Takže nás tam tak trošku neofiko jako uplně poslední návštěvníky protlačí, dá nám mnohem nižší cenu a přitom on to shrábne celý do kapsy. (Jinak se průvodci sjednávají přes kancelář a tím pádem nejde úplně celá cena Filipíncům.) Takže jo, win-win. Najednou jsme asi v tý největší jeskyně, ve který jsem kdy byla. Po asi 20 minutách zouváme žabky a necháváme někde po cestě na kamenu, jelikož jsme chvílema až po kolena ve vodě.

Jediným zdrojem světla je lucernička našeho Sebastiana.

Cestou nám ukazuje ty největší jeskynní sprosťárny a úchylnosti u kterých nás s ohromnou radostí taky pořád fotí. Tak moc mě to baví, že chvíli zapomínám i na svoje bolavý tělo. Po asi hodině a 45 minutách jsme zpátky. Sebastian se tomu děsně směje, jelikož tohle normálně chodí tak kolem 3 hodin. Nevim teda co tam ty lidi dělaj.

Cestou nazpět nás chytá ohromný déšť, co po mým návalu endorfínů z jeskyně a jednom pivě znamená, že se ve mně probouzí malý dítě. Skáču do všech kaluží kolem a je mi děsně hej.

Jelikož jsme až neočekávaně nakonec zmákli všechno, co jsme v Sagadě chtěli v jeden den, druhý den ráno hned jedeme pryč. Což mě teda trošku mrzí, já bych tam totiž zůstala klidně dalších několik dní. Bereme místní autobus, kterým se přemísťujeme do univerzitního města Baguio. Je to cca 140km. Naše nejpomalejší propočty počítali tak se 4,5 hodinama na cestě. Konečných 6h nás trochu zaskočilo, nebudu lhát.

Chvílema jsem si myslela, že budeme muset z autobusu vystoupit a do kopce ho tlačit.

Dokonce i moje chytrý hodinky z toho byly úplně zmatený. Napočítali mi asi 9 km chůze. Jo, tak nějak rychle jsme jeli. Co bylo ale ještě víc hustý byly ty výhledy kolem. Neuvěřitelně nádherný. Až jsem chvíli nechápala, jak je něco takovýho možný.

Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli to dát ze Sagady k moři za 1 den, v Baguiu jsme potřebovali jen přestoupit na další autobus. Což se nám, sice na druhej pokus, ale povedlo. Další 3 hodiny cesty místní totálně přeplněnou herkou byly před náma. Trošku problém nastal ve chvíli, kdy jsme zjistili, že v oblasti, kam se právě řítíme, vlastně není žádný extra krásný místo s pláží. Ano, přesně v tenhle den nám skončil naplánovanej plán a na řadu přišli 2 dny stylem „něco najdeme“. Dojeli jsme do Dagupanu, města, který asi v životě nevidělo turistu.

Byla už dávno tma, my jsme měli hlad, děsně jsme smrděli a prdele jsme měli vyklepaný z celýho dne strávenýho cestováním v místním stylu. Jedina pláž široko daleko byla asi 5km od města. Na 3 proudový silnici jsme si stopli tricykl a na něj v tom největším provozu naskočili. Ve stavu lehkýho (totálního) vyčerpání jsme vzali první hotel, co jsme viděli a šli hledat nějakou véču.

Našli jsme nejvíc nejlepší seafood restauraci, ve který jsme se stali lehkou atrakcí podniku, protože jsme s půlkou věcí, co nám přinesli na stůl, jakože vůbec nevěděli, co dělat.

Ale jídlo bylo naprosto mňamózní. A nebylo to jenom tím šíleným hladem.

Další problém se vyskytl ve chvíli, kdy jsme začali shánět další lahvičku rumu, protože tohle cestování se muselo trošku zapít. Oni ho nikde neměli! V jednom shopu jsme v plný zoufalosti začali zkoušet různý výslovnosti slova rum. V tu chvíli nám 3 sympatický slečny odkejvali, že mají a ať jdeme za nima. Vůbec nám v tu chvíli nebylo divný, že bychom šli pro rum někam po schodech nahoru jakože k ním domů. Pak nám to došlo. Slečny si slovo „rum“ vyložili jako „room“. Musím ale uznat, že pokoj, kterej nám nabízeli, vypadat asi tak 3x líp než ten náš hotelovej a vsadím se, že by nás stál tak polovinu. Nakonec nás přeci jen zachránila jedna bezzubá Filipínka a její minishopík na ulici. A dokonce ta nejnižší cena za celý trip. Malá lahvička rumu v přepočtu asi za dvacku. Smočili jsme poprvé nohy v moři, měli plný břicha, za sebou úspěšnou štaci alá „najdi pláž“ a „sežeň rum“ a myslím, že nám bylo krásně. Mě teda určitě.