Dva roky života v Anglii
Právě touhle dobou to jsou přesně 2 roky, co jsem jako naivní devatenáctiletá holka přijela do Anglie.
Všechno se to stalo tak nějak samo. O letních prázdninách před maturitním ročníkem jsem se u babičky nudila. A tak abych udělala svým rodičům radost, začala jsem googlit to, kam bych eventuelně mohla na vysokou školu. Co vám budu povídat, tohle téma pro mě bylo něco hodně nezajímavýho.
Každopádně, ten vesmír to zase zařídil za mě.
Ani nevím jak, proklikla jsem se na webovky agentury, co zprostředkovává studium v Anglii. Za minutu jsem už vyplňovala to magický okýnko s názvem „sjednej si nezávaznou schůzku“. Týden po tom už sedím ve vlaku do Prahy. Na tu nezávaznou schůzku, která mi velice závazně změnila život. Po 2 h informačním semináři mám jasno. Tohle je ončo. Oznamuju to doma, moje rodiče přikývnou. A je to. Jedu do Anglie.
Takový (ne)normální, tříletý výlet.
Obor jsem si vybrala vlastně podle názvu, protože ač jsem mohla popisky projíždět do nekonečna, stejně jsem tomu prdlačku rozuměla. Jo, angličtina pro mě tou dobou byla jazykem stále spíše (úplně) neznámým. A podle toho, kde se obor, který se mi podle jména líbil, nacházel, jsem vybrala i město. Derby. Taková hodně velká výhra v loterii, vám povím.
A co se teda u týhle naivní holky za 2 roky změnilo, nedej bože, na jaký moudra přišla?
1) BRITÁNIE
Hodně lidí nazývá britský konzervatismus jako něco velice romantického. Já mám bohužel velice často pocit, že jejich konzervatismus hodně často zavání spíše zaostalostí.
2) DOMY
Když se stavěly domy, trošku si myslím, že někdo ze zadavatelů dal místním pánům inženýrům za úkol vymyslet „ten nejnefunkčnější dům na světe“. A jako bonus, aby to jako nevypadalo, obložit cihlama. Naneštěstí tento úkol zvládli více než na výbornou.
Ve zkratce to znamená, že budete uvnitř domu drkotat zubama od září do dubna. Jako bonus k tomu budete mít v pokoji nekonečné vlhko a plíseň. O nezateplení a fukách na všech (ne)možných místech raději nemluvím. Stejně tak jako o uspořádání. Často se pak stane, že máte pokoj bez okna, jdete do koupelny přes kuchyň, nebo bydlíte v předsíni.
3) BRITKY
Velice zvláštní odrůda rodu ženského. Nedělají si hlavu vůbec s ničím. Často mám pocit, že zapomněly buď tričko, nebo kalhoty. V horším případě oboje. Pod tímhle, na látku velice skromném oděvu, skrývají postavu velryby či hrošice. Celý tento outfit podtrhnou špatně rozetřeným samoopalovacím krémem a asi centrimetrovou vrstvou make-upu.
Ač jsem na ně hlavně první rok často koukala doslova s otevřenou pusou, musím říct, že se pro mě nakonec staly neuvěřitelnou inspirací. Vyjít ven a neřešit, co si o vás ostatní myslí. To je něco, co jsem ještě nedávno nedokázala ani v náznaku.
4) ANGLIČTINA
To, že jsem odmaturovala za jedna, fakt neznamenalo, že bych jí ovládala. Hlavně ze začátku jsem v supermarketu při otázce, zda si budu přát tašku, měla pocit, že na mě prodavač mluví v kódovým jazyce.
5) POČASÍ
To zatracený počasí, kdy třeba za celý měsíc neuschnou silnice. O nějakým slunečním svitu nemá smysl ani mluvit.
6) UNIVERZITA
To, kvůli čemu jsem do Anglie přijela a to, co jsem si myslela, že bude ta nejtěžší věc na zvládnutí. Jo, přesně tak to není. Přijít do školy na pár hodin přednášek, sesmolit nějakou tu esej a prezentaci člověk vždycky nějak zvládne.
To, co pro mě byla mnohem větší škola, bylo se postavit na vlastní nohy. Uspořádat si volný čas tak, abych ho neproflákala v posteli (což se ze začátku dělo hodně moc často). Nebýt líná, otevřít si lednici a něco si uvařit. Teda pardón, prvně si do tý lednice vlastně nakoupit. Poradit si se situací, kdy mi dojde toaletní papír ve chvíli, kdy na tý toaletě už sedím. A není nikdo, kdo by mi novou roli podal (ani ta nová role v zásobě nebyla). Zvládnout to, že se fakt jako stýská. Že není s kým zajít na kafe a pokecat si o tom, jak vám došel toaleťák.
Přesně proto to tady hlavně první rok nebylo o univerzitě, ale o škole života.
Nechci, aby to vyznělo, že Anglie stojí za prd. Víte, rozhodně to není země, ve který bych chtěla zůstat. Ani za 2 roky jsme si k sobě nějaký hodně hluboký vztah nenašli. Což ale neznamená, že bych jí neměla ráda. Je to místo, kterému vděčím za to, jak dneska pohlížím na svět. Za to, že mě naučila, jak žít. Jak vydržet sama se sebou. Naučila mě vážit si nejen těch nejzákladnějších věcí a lidí kolem sebe, ale hlavně vážit si sama sebe.
