Srí Lankou na Fialce: Náš týdenní roadtrip na stařičkém skútru díl první

Když za mnou byl můj A. poprvé na Srí Lance na podzim, procestovali jsme společně takový srílanský startovací kolečko, jak tomu s oblibou říkám. Začali jsme Colombem, poté jsme dali dva dny v Kandy a pak ke mně do Elly. Tam jsme objeli moje oblíbená místa, vodopády a týden si jen tak byli. Z Elly jsme to stočili na jih, nejdříve do Hirikatiyi a pak na tři dny do Galle. Zkrátka tour de „Aničky oblíbený místa”. Už na podzim jsme si ale řekli, že až A. dorazí v únoru znova, chceme na sever. Jakože úplně nahoru. Do Jaffny. A. měl v plánu dorazit na celý měsíc, a tak se zdálo, že na to budeme mít dost času. Navíc ani já, za pět let života na Srí Lance, jsem tam úplně nahoře nikdy nebyla. 

Když jsme si naši severní tour kolem Vánoc plánovali, neměli jsme ještě tušení, že budou věci zase úplně jinak. Že budu většinu času řešit problémy s balením dílny i sebe samý. Našeho výletu jsme se ale vzdát nehodlali. Navíc jsme věděli, že z toho bláznivýho kolotoče událostí chceme alespoň na týden vypadnout a oddychnout si. A tak padla volba alespoň na malou týdenní tour směrem na sever. Zvládli jsme z Elly dojet do Sigiriyi, dále pak přes Maha Oya do Batticaloi, Kumari a zase zpět do Elly. Celkem 605 km. Na mojí Fialce, která měla už rok prošlou silniční daň.

Den první: 

Z Elly do Sigiriyi

Vstáváme se světlem, klasicky kolem sedmé. Do osmi pijeme kafíčko a až potom se stylem šnek začínáme balit. Potřebujeme se vejít do jednoho batohu velikosti příručního zavazadla. Víc Fialka neuveze. První, co je zabalený, jsou kávový zrna, mlýnek, filtry a V60. Protože kdyby se nám kávová laboratoř nevešla, odjet bychom nemohli, to je prostě jasný. Když jsme zabalili i zbytek o poznání méně potřebných věcí na cestu, batoh vážil asi tolik, jako bychom do něj nabalili kopec kamenů. Tentokrát bylo štěstí na naší straně a my zjistili, že se nám kameňák vejde na Fialínu krásně pod nohy. Že ho nemusím vést na zádech. Uf. Okolo jedenácté si děláme ještě jednu kávu do termosky, A. nasazuje slušivé červené rukavičky (ruce si totiž pár dní předem spálil skoro na puchýře) a my vyrážíme. 

Cesta nám jde jako po másle. Přibližně po 30 km kontrolujeme hladinu nádrže a raději tankujeme. Krom chybějící silničky Fialka taky disponuje nefungujícím tachometrem a ukazatelem stavu nádrže. Hlavně ta nádrž může být dost zrádná, párkrát jsem na benzínku už tlačila. U silnice si pak dáváme naprosto brutálně pálivý rice & curry. Užíváme si prázdný silnice a boží výhledy. Po dvou týdnech v Elle mám zase pocit, že můžu dýchat. Jsou to chvíle, kdy zapomínám na všechny problémy i pocity selhání, které mě straší i ve snech. 

Po cestě několikrát stavíme. Jednou na kafíčko. Pak na čůrání. Pak na to, abychom si všechny krásy vyfotili. Na kontrolu mapy a toho, že jedeme správným směrem. Já jsem totiž v loterii vyhrála pozici navigátora. Jenže mě když svěříte navigátorství, skoro vždycky to končí zkratkou „je to sice dál, zato horší cesta”. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Google mapy mají totiž Srí Lanku natrasovanou fakt hodně dobře. Tak dobře, že mají zakreslenou každou prašnou cestičku. Často i tu, která ve skutečnosti vůbec neexistuje. Jako navigátor jsem si tyhle cesty, co svět ještě neviděl, dost oblíbila. Tak moc, až tomu A. vytvořil zkratku ATV, „Aničky terénní vložka”. 

Jedním takovým átévéčkem jsme dorazili i na naše ubytování kousek od Sigiriyi. Guest house, který jsem tak trochu random našla ráno před odjezdem. Ubytko byla chaloupka se dvěma pokoji, kterou provozovala velice milá místní rodinka. Bylo to v džungli, všude krásné ticho, klid a opravdu super rice & curry. U týhle rodinky jsme zůstali dvě noci. 

Den druhý

Východ slunce a Růženinová hora

Hned druhý den ráno jsme se rozhodli neválet si šunky a vstát na východ slunce. Vyšplhali jsme na Pidurangala rock, odkud je parádní výhled právě na Sigiriyu. Ačkoli nápad neválet si šunky měla i docela velká spousta dalších běloušů, atmosféra byla nahoře klidná a příjemná. Slunce dělalo chvilku fórky, ale nakonec se nechalo překecat a i nějakou tu barevnou show předvedlo. Po asi tak hodině lelkování nahoře jsme seskákali zpátky k domorodcům na snídani. A na kávu, tu hlavně. Termosku kávy jsme sice měli s sebou i nahoře, ale jedna termoska na dva kávomily je prostě málo. 

Bez práce nejsou koláče (a kafíčka), proto jsme po snídani sedli ke strojům a přibližně do dvou odpoledne jsme makali, až se z nás kouřilo. Poté jsme měli v plánu dojet se mrknout na jeskynní temple v Dambulle. Po příchodu ke kase jsme ale zjistili, že  i já jako rezident musím platit dva tisíce rupek za vstup. (Rezidenti normálně za většinu vstupů na Srí Lance platí lokální cenu, která nebývá víc jak sto rupií.) Navíc se nám ani jednomu nechtělo mezi další kopec běloušů, tak jsme raději sedli na Fialínu a jeli se projet. Někam rovnou za nosem. 

Těma největšíma prdelkama jsme dojeli na vstupní parkoviště k Růženínové hoře. Prostě kopec polodrahokamů. Cestička ke kopci byla vydlážděná, což vypadalo trochu nudně. Já ani A. nejsme úplně velcí fanoušci bot. Když to jde, zouváme je při první možný příležitosti. A tak jsme to udělali i tentokrát. Asi po 300 metrech chodníčku zouváme žabky a necháváme je schovaný za stromem, že si je při zpáteční cestě vyzvedneme. Protože naboso je to prostě lepší. Po dalším kilometru nudné chůze po chodníčku konečně přicházíme k té Růženinové hoře. Je nádherná. Navíc nikdo nikde není. Ani domorodci, ani bělouši. To místo nám učaruje. Co mě osobně učaruje možná ještě víc, je to, jak je ta mrcha růženinová ostrá a do těch bosejch nohou to fakt jako hodně píchá! Tuším, že to bude průser, ale jsem přece holka tvrďák a tak následuju A. až nahoru. Tam oba padáme horkem, jelikož jsme s takových výšlapem fakt nepočítali a nepřinesli si ani doušek vody. Hlavně že máme plný kapsy malých růženínků, který jsme si po cestě nasbírali. 

Navíc mi sakramentsky hoří a bolí ty chodidla. Po asi půl hodince odpočinku se vydáváme na cestu zpět. To už ale moje bolest chodidel nabírá opravdu na obrátkách. V půlce už nemůžu. Kdyby to šlo, šla bych raději po rukou. Můj A. mi nakazuje si sednout na zadek a dál ani krok. Jeho chodidla taky bolí jako prase, ale po světě toho našlapal už o něco víc než já, navíc je to prostě tvrďák, a tak mi pro ty žabky, který na nás čekají někde na začátku chodníku schovaný u stromu, dojde. A pak se pro mě vrací. Já si mezitím užívám parádního západu slunce a zároveň si sypu popel na hlavu za to, jak jsem zase jednou přecenila svoje síly. 

Na ubytko se vracíme za tmy, asi tak o dvě hodiny později, než jsme původně plánovali. Utahaní jak koťata a neskutečně hladoví. Někdy kolem osmé večer nám naše rodinka servíruje naprosto výborný rice & curry, posíláme tam jednoho pivíska a padáme do pelechu.