Uslzený (a na dlouho poslední) návrat na Srí Lanku

Původně jsem na Srí Lanku měla po Vánocích dorazit už v první polovině ledna. Obstarat dílnu, zabalit další balík produktů a zkontrolovat moje srílanský cácory, jak jsem jim často říkávala. Jenže jak to tak v mým životě bývá, nic nešlo podle plánu. Několik let v kuse jsem na Srí Lanku létala přes Buddy program mého srílanského kamaráda Senala, který je letušákem u Qatar Airways. Letenky jsem mívala za zlomek normální ceny.

Sice jsem musela čekat do poslední chvíle, jestli na mě zbyde místo v letadle (jednou jsem se takhle šprajcla na několik dní na letišti v Kataru, ale to je zase příběh na jindy), ale za ty ušetřené peníze to zkrátka stálo.

Jenže můj kamarád potřeboval letenky pro svoji rodinu, takže jsem si na poslední chvíli musela koupit letenku klasickou. Abych nezbankrotovala, hledala jsem nejlevnější možné datum i místo odletu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem letěla z Vídně až začátkem února. 

Tam mě odvezl můj A. Ten mě odvezl do Vídně, odkud jel potom rovnou na pražské letiště, ze kterého letěl pro změnu on. Klasický A+A bizár. Do Colomba doletěl asi 5 hodin po mně. Dali jsme si dvě noci na srovnání ve vyžhaveném Colombu a pak už jsme pádili do Elly. 

Nechtělo se mi. Stažený žaludek ze svého návratu na Srí Lanku jsem měla už několik týdnů dopředu. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že já i dílna máme finanční problémy. Čím blíže jsem dílně byla, tím víc to na mě doléhalo.

Věděla jsem, že první, co mě bude čekat, je mým cácorám oznámit, že se provoz dílny na dobu neurčitou omezuje.

Taky jsem si nebyla jistá, jak bude vypadat moje chaloupka. Když jsem ji v prosinci opouštěla, čelila jsem totiž invazi krys. V noci mi ty mrchy lezly do chalupy hřát si kožíšky a okusovat všechno, na co měly zrovna chuť. Taky jsem zjistila, že moje Fialka má už skoro rok prošlou silničku. To, jak ji prodloužit, jsem netušila. (Tou dobou jsem taky ještě netušila, že silničku se mi prodloužit nepovede, jelikož jsem ztratila nějakou nejvíc důležitou knížku, bez který jsem prostě v prdeli. Ale tohle je zase jednou příběh na jindy.) Zkrátka, věděla jsem, že mám před sebou pár týdnů řešení docela velkých issues.

Když to teď zpětně píšu, znova se mi z toho svírá žaludek. 

Celé dva týdny po návratu do Elly byly nakonec zlomovejší, než jsem si kdy dokázala představit. Krysy se sice mému landlordovi v době mojí nepřítomnosti povedlo odehnat (nebo pozabíjet, na detaily jsem se nevyptávala). Jenže problémy s dílnou za mě nikdo nevyřešil. Ty si na mě počkaly. Z původního dočasně omezeného provozu se stalo definitivní „zavíráme”. Došly mi síly i peníze. 

Jasně, mohla jsem to dál zkoušet. Držet ženský v naději na lepší zítřky. Přes den hledat další cesty toho, jak udělat dílnu životaschopnou a po nocích pracovat online, abych měla z čeho žít. To všechno se nabízelo. Ale já už nemohla. Po pěti letech života na Srí Lance a denodenníhopočítání každý kačky mi prostě došly síly.

Rozhodla jsem se dílnu zavřít. 

Už dlouho dopředu jsem věděla, že pokud na Srí Lance nebudu mít podnikání, nic dalšího mě na ní držet nebude. Rozhodnutím dílnu uzavřít tak následovalo si přiznat další věc. Srí Lanku opustím a vrátím se domů. 

Tím jsem roztočila kolotoč dalších obíhaček. Promluvit s landlordem a dohodnout se na dřívějším opuštění dílny i chaloupky. Vymyslet, jak sakra odstěhuju pět let svýho života v zemi, kam člověk kamenem zrovna nedohodí. Co udělám se dvěma šicíma strojema, kopcem materiálu, látek, nití, nůžek, stojanů na macramé nebokrabic. A co budes Fialkou, která má bez tý sakramentský knížky absolutně nulovou hodnotu? 

Přišlo několik momentů, kdy jsem byla schopná jen hlasitě vzlykat..