Konec dobrý. Všechno dobré.
Před víc jak pěti lety jsem psala o svojí první cestě na Srí Lanku. Pár měsíců na to jsem se poprvé zmínila o Ishankovi. Sdílela jsem svoje stěhování do džungle, otevřeně jsem psala o našem vztahu, později i o manželství. Z toho důvodu mi přijde fér napsat i o tom, že se naše cesty, jakožto životních partnerů, rozdělily.
Oba jsme se fakt moc snažili. Dávali do vztahu sto procent. Jenže naše očekávání od partnerského života se v mnoha věcech prostě nepotkala. Často do cesty zasahovala jazyková bariéra i kulturní rozdíly. Ze zmiňovaných sta procent jsme vzájemně obdrželi sotva polovinu. Ta druhá se vytratila ve vzduchoprázdnu.
Vzájemně jsme se nedokázali docenit.
On miluje být obklopený lidmi. Mít dům plný lidí. Debatovat. Sdílet skoro všechno. Od toalety, přes motorku, až po ty nejhlubší myšlenky a spirituální pohled na život. Na přespání mu stačí kus podlahy a něco pod hlavu. Je to lev salónů, který je vždy slyšet na kilometry daleko.
Já potřebuji svůj klid. Ticho. Koupelnu jen pro sebe a pár pokojovek. Jsem introvert, který před vstupem do společnosti vyžaduje asi tak dvakrát tolik času o samotě. Otevírám se dlouho a pomalu. Jsem jako cibule, ze které musíte postupně a sakra pracně loupat všechny vrstvy. Na život mi stačí malý prostor, který ale musí mít ducha. Potřebuji cítit teplo domova. Pořád v sobě mám kus “evropský fajnovky”, která chce teplou vodu, suché a čisté peřiny, pořádnou zásobu výběrové kávy a víno v lednici.
Přiznat si všechno tohle a být s tím v pohodě, považuji za jedno ze svých největších životních vítězství.
S Ishankou zůstáváme parťáci. Odmítáme používat slovo “ex” (které mi přijde stejně debilní jako třeba výraz tchyně). Podporujeme se ve všem, co děláme. Pokračujeme v rozjetých projektech. Vím, že mám na Srí Lance člověka, na kterého se můžu kdykoliv spolehnout. (Pro pochopení, spoleh a důvěra jsou na tomhle ostrově podobně nedostatkové zboží jako třeba dobré víno nebo sýr.)
