Reklama na (ne)život
Jsme ve třeťáku. Na vysoký. A zkrátka tady v Anglii není zas až tak běžný jít studovat dál. Jo, s bakalářem se tady člověk má celkem fajn a na rozdíl od Česka se na něj nekouká jako na nějakou „nedodělávku“. Což znamená jediný. Všichni učitelé nás snaží připravit na ten „real world, out there“. Což já jim jako vůbec nemám za zlý. Ale. Čím dál tím víc se ptám sama sebe. Co to jako znamená, ten opravdový svět? Tam venku?
To jsme jako doteď žili v inkubátoru, nebo co?
Všichni nás straší, že tam venku už budou opravdový povinnosti. Že budeme muset platit složenky. A budeme se muset postaral sami o sebe, nedej bože časem ještě o manžela. Jo, a vlastně až budou děti, tak to bude úplně v háji. A ještě ten šéf v práci, ten tomu dá pečeť kvality. To pak budeme vzpomínat na starý dobrý časy na univerzitě.
A vlastně mám takovej pocit, že celý náš život je reklama na to, co bude potom. S tím rozdílem, že v reklamě se nám alespoň snaží nakukat to, že produkt, který si hodláme zakoupit, je nadevše to nejlepší rozhodnutí, jaký můžeme udělat. A co uděláme my? Pokud nás reklama přesvědčí, jakožto většinou ano, jdeme ven a kupujeme.
A protože ta paní v televizi nám sexy hlasem povídala, že to bude super, my tomu věříme.
I přes to, že oblečení po vyprání v Pervolu není jako nový a že jsme po těch tabletách na hubnutí do kalhot nevejdeme úplně stejně, jako předtím. Ale protože jsme se nechali přesvědčit, většinou něco dobrého na té věci, kvůli který je naše peněženka a nějakou tu stovečku chudší, vždycky najdeme.
A teď si to představte, kdyby nás někdo začal takhle pozitivně oblbovat i v tom „opravdovým“ světě, jak rádi říkají naši profesoři. Kdyby nám ve školce řekli, že ve škole to bude úžasný, protože se naučíme spoustu nových věcí. Že střední bude ještě lepší, protože se konečně budeme zaměřovat na obor, který jsme si vybrali a který nás baví. Že maturita je super, protože ten pocit, když jí fakt uděláme, je pomalu lepší než sex.
A že třeba ani ten svět venku není tak hroznej, jak nám každý vtlouká do hlavy.
Víte, já prostě věřím na sílu pozitivní myšlenky. Věřím, že kdyby se alespoň trošku ubralo z toho nekonečnýho životního strašení alá „počkej potom, to bude mnohem horší“, tak by to fakt třeba tak špatný nebylo. Kdyby se prostě udělal efekt pozitivní reklamy. Tak bychom vždycky našli něco fajn na tý (ne)dobrý „potom fázi“, protože to přeci říkala ta sexy paní v telce.
Zkrátka, odmítám věřit na to, že nejlepší část mýho života právě končí. Stejně tak, jako si užívám přítomný moment, tak se těším na zítra. Ale těším se i na přístí rok nebo na to, až budu stará bába. A nehodlám si připustit to, že to neznámo, do kterýho se po škole vrhnu, bude horší.
