O tom, jak jsem se (ne)našla.

Když jsem se v létě 2019 přestěhovala na Srí Lanku, neměla jsem moc tušení o tom, jak vlastně můj život v takový exotický zemi může vypadat. Nevěděla jsem, zda najdu uplatnění, jestli žití v Asii bude něco, co mě naplní. Jediná jistota byla v mém tehdá ještě příteli, dnes už manželi. S Ishankou společně provozujeme malý guest house v malém městečku Ella, ve vnitrozemí Srí Lanky. Ačkoli můj život v džungli může ze sociálních sítí vypadat jako sen, ze začátku to bylo... No, prostě né tak snový. Jedna věc je navštívit Srí Lanku jako turista, který si užívá krásy přírody, nové chutě, pláže, jízdu ikonickým vlakem... Druhá věc je ale na Srí Lance žít. Učit se rozumět lidem. Nejenom jejich jazyku, ale hlavně jejich způsobu života, myšlení, náboženství. Nahlédnout do problémů ve společnosti, kterých na Srí Lance je víc než dost.

Ačkoli se to mnoha lidem zdá nemožné, náš život před koronou byl rychlý. Hosté přijížděli a odjížděli každý den. Check in - vysvětlit, kam zajít na jídlo, kudy na ikonický most, na vyhlídku, čas snídaně, zdvořilý chat - check out - úklid a pořád dokola.

Byly dny, kdy jsme toužili po tom, mít volno. Nevidět lidi, Nevidět turisty.

Nemuset každé ráno vstávat a připravovat snídani. Až se naše přání v březnu roku 2020 vyplnilo.

První případy koronaviru v zemi, zanedlouho uzavřené letiště a později i dvouměsíční zákaz vycházení. Úplný zákaz. Ze dne na den jsme se ocitli bez turistů. Bez ranního vstávání a přípravy snídaní. Bez nutnosti komukoliv vysvětlovat, kudy na most. Bez příjmů a jakékoliv státní podpory. Tehdá nás osvítil Duch svatý, že jsme si na rozvoj našeho penzionku nevzali půjčku.

Můj muž naštěstí imponuje naprosto klidnou povahou a téměř nikdy nepanikaří. To byl asi jeden z důvodů, proč jsme ty 2 měsíce v izolaci zvládli úplně v pohodě. Ishanka si dal po srílansku nohy nahoru, cvičil jógu a chilloval. Já se po jeho vzoru taky nepřetrhla. Jediné, k čemu jsem se zmohla, bylo drhání. Ze skříně jsem vytáhla provazy, které jsem si několik měsíců nazpět objednala s myšlenkou, že vyzdobím náš penzion. Jak to tak bývá, mezi všemi těmi check-iny a check-outy na žádné drhání nezbyl čas ani energie.

Tvořit mě vždycky bavilo. To mám v krvi po mojí mamce. Nikdy jsem nepatřila k těm nejvíc talentovaným dětem na výtvarným kroužku.

Dodneška si celá rodina pamatuje, jak jsem nakreslila Romana Šebrleho, který chudák vypadal, že si polámal všechny ruce a nohy.

Postavy mi nikdy nešly. Milovala jsem malovat květiny, krajinky. Milovala jsem keramiku, malování na hedvábí... Nikdy jsem ale neměla dost odvahy na to, jít na uměleckou školu. Tou dobou ještě žádný grafický design ani tvorba contentu na sociální sítě nefrčela, a tak jsem měla pocit, že by bylo téměř nemožné najít pracovní uplatnění.

Základy drhání mě taky naučila moje mamka. Víc uzlů jsem se pak naučila já sama. V období, kdy jsem psala svojí dizertační práci na univerzitě. Po večerech, jako takový zdroj odreagování od všech odborných článků a publikací, jsem celý třídě udrhala přívěsky na klíče.

Zpátky na Srí Lanku

Samotnou mě pak docela překvapilo, jaký parády se mi za 2 měsíce v karanténě povedlo vytvořit. A jelikož ráda fotím, hned jsem to všechno vyblejskla a dala na sociální sítě. A ono světe div se, to mělo opravdu super ohlasy. Měla jsem radost. Vlastně jsem si připadala nejspokojenější za poslední léta. Po hodně letech jsem mohla každý den dělat opravdu to, co mě baví.

Myšlenka, že by se daly moje výtvory začít prodávat, přišla přirozeně. Obzvlášť v momentě, kdy jsme se nacházeli bez finančních příjmů. Bylo jasný, že není dlouhodobě udržitelný, abych všechny výtvory dělala já sama. Pokud bych chtěla, aby mě můj koníček alespoň částečně uživil, buď by produkty musely být opravdu drahé, nebo bych musela motat od rána do večera a pak možná i po nocích.

O problému ženské nezaměstnanosti na Srí Lance jsem věděla už delší dobu. Pracovní příležitosti jsou pro ženy na Srí Lance opravdu minimální. V oblasti, kde žijeme, můžou pracovat buď na čajové plantáži nebo rýžovém poli. Sázet rýži jsem si tady už párkrát zkusila a povídám vám, ještě 2 dny jsem se potom nemohla hýbat.

Průměrná mzda za 6 hodin práce na rýžovišti je kolem 800 rupií, což je v přepočtu asi 90 korun.

A tak jsme se rozhodli, že naučíme drhat pár místních dam. Koncem léta 2020 jsem dala dohromady první kolekci macramé, všechno hezky nafotila, postavila jednoduchý e-shop. Pozvala 4 dámy, z toho 2 jsem dokázala drhání opravdu naučit. Pak přišly další 3 ženy ve středním věku, 2 z toho zůstaly. Já tak měla 4 ženy, které zvládaly udrhat opravdu krásný produkty.

Když jsem pak dostala první 2 objednávky, nadšená jsem je šla odeslat. Na poště mi s úsměvem a lámanou angličtinou přes koronavirové plexisklo oznámili, že do Evropy balíčky sice zasílají, ale že Česká republika na listě není. (Ano, i takový je život na Srí Lance.) Víte, já nebývám člověk impulzivní nebo vzteklý.

Ale v ten okamžik jsem tomu chudákovi na poště měla chuť po plexisklo opravdu rozbít.

Moje nervy a pošťákovo plexisklo nakonec vydrželo celé. A já tak začala přemýšlet, co dál. Z rozjetého vlaku se totiž nevyskakuje. Nikdy.

A jelikož doba vánoční se blížila, já kvůli pandemii svoji rodinu už téměř rok neviděla, padla volba na odjezd domů. S mýma srílanskýma holkama jsme na poslední chvíli vytvořily macramé vánoční balíčky. Od místního hrnčířství jsem objednala nádherný hrníčky. K tomu jsme udrhaly podtácky. Pak taky věšáky na květiny a klíčenky. Hezky jsme to nakombinovaly a nám se všech téměř 50 balíčků podařilo přes Facebookové skupiny a můj osobní Instagram prodat.

Domů jsem dorazila bez jediného dárku pro svoji rodinu. Můj 30kilový kufr byl naplněný macramé. Můj kabinový kufřík, který má vážit maximálně 7 kilogramů, vážil téměř 20. Byl plný těch parádních ručně točených hrnků. Ani nevíte, jak zpocená jsem byla při myšlence, že se někdo rozhodne moje kabinové zavazadlo zvážit. A jak jsem se zapotila, když jsem v roušce a štítu táhla kufr do letadla a poté do přihrádky nad hlavami. Kdyby mi býval ten kufr spadl na hlavu, zaručeně by mě zabil. 

V průběhu ledna, února a března, kdy jsem byla doma, jsme tak produkci a aktivitu Yogya museli přerušit. Co jsme ale nepřerušili, bylo pátrání po tom, jak zvládnout oficiální import našich výrobků. Ač to stálo mě i Ishanku spoustu nervů a peněz, oficiální dokumenty se nám povedlo vyřídit. V květnu 2021 jsme se rozhodli do toho jít naplno. Objekt, který se měl původně stát jógovou shalou a kavárnou, jsme nízkonákladově dostavěli a přeměnili na ateliér a dílničku v jednom. Opět jsme začali s produkcí. Po 4 dnech, co začaly ženy chodit do práce, byl na Srí Lance vyhlášen zákaz vycházení v důsledku zhoršující se koronavirové situace, který s jednou přestávkou trval až do začátku října. Vymysleli jsme však systém, díky kterému naše ženy mohly pracovat z domova a my byli schopni dodržet plánovanou produkci.

Plány, plány, plány. To jsme ještě netušili, že nám jsou úplně k ničemu…

Plán byl jasný. Vytvořit první várku produktů, které by se začátkem srpna poslaly hromadně v kontejneru do České republiky. S prodejem jsme chtěli začít koncem září tak, abychom bez problémů chytli vánoční sezónu, díky které bychom snad mohli finančně postavit celý projekt na nohy a vytvořit víc pracovních pozic pro místní ženy. To jsme ale ještě netušili, jaký problém s lodní dopravou na nás čeká. Začátkem srpna jsme opravdu měli všechny výrobky připravené na odeslání. Jenže chyběly kontejnery. Nejenomže je tu globální problém, kdy jsou lodě opravdu přetížené a cena kontejneru se vyšplhala do vesmíru. Na Srí Lance je toto ještě umocněné tím, že místní vláda uvalila restrikce na importované zboží, což znamená, že sem skoro žádné lodě nepřijíždějí. Tím pádem logicky nejsou ani lodě, které by mohly eventuelně odjet.

Kontejneru jsme se nakonec nedočkali a naše zboží jsme tak museli zaslat ve sběrném kontejneru, kde se cena počítá za jeden kubický metr, nikoli za celou jednotku. Některý nábytek jsme museli nechat na Srí Lance.

Konec dobrý, všechno dobré?

Sběrný kontejner se nám podařilo naložit někdy začátkem října. Na odeslání jsme pak čekali další 3 týdny, jelikož nebyly lodě. A ta, která měla přijet, se o 2 týdny zpozdila (České dráhy jsou v porovnání s lodními přepravci hotové švýcarské hodinky). Každopádně naše zboží už opravdu pluje. Vyhráno ale ještě nemáme. Hrozí zaseknutí lodě v Suezském průplavu (tu situaci z letošního března si ještě všichni moc dobře pamatujeme) nebo fronta v Hamburském přístavu. Nebo nedostatek vlaků. Nebo zaseknutí se na celní kontrole.

Ať to dopadne jakkoliv, celý projekt Yogya je už teď brutální lekce života. Ačkoli je to prozatím vše problém za problémem, neměnila bych a klidně do toho šla znova. Já i můj muž jsme se totálně našli. Já jsem zase obnovila kontakt s Českou republikou a tak nějak se cítím víc napojená na svojí rodnou zemi. Haha, možná to zní vtipně, ale víte, já tohle napojení fakt dost ztrácela. Taky jsem se mnohem víc nacítila na život místních. Viděla jsem to, jak žijí, jak přemýšlí. Zase jsem je o malinko víc pochopila. Naučila jsem se spoustu věcí. Od dyzajnování výrobků, přes stavbu e-shopu až po základy účetnictví a organizace financí.

Závěr tenhle článek nemá vlastně asi žádný. Měla jsem ho rozepsaný už od května tohoto roku. Ačkoli je před námi ještě ohromný kus práce, všechno to začíná nabírat zase reálnější podobu. Že opravdu začneme prodávat. Že otevřeme plánovaný showroom. Možná se to před Vánoci nestihne. Ale i tak prostě věřím, že Yogyu na nohy postavíme. Že tenhle rok plný pádů za to prostě stál.

A taky jsem chtěla říct, že pokud máte v hlavě něco, co byste rádi realizovali, ale nejste si jistí... Prostě do toho běžte. Po cestě se většinu věcí naučíte. Hodněkrát si namelete. Ale ve finále to za to prostě stojí.

Fakt jo.

A ještě poslední věc. Pokud byste chtěli naší Yogyu sledovat a podpořit, nezapomeňte nás sledovat na našem Instagramu. Už za 2 týdny budeme spouštět předprodej a bude to opravdu moc super!

Děkujeme. Fakt hodně moc.

@yogyasrilanka