O životě v džungli.

Ravana falls, jedny z nejznámějších vodopádů v Elle, který se nechází přibližně 10 km od našeho bydliště. — *Ravana falls, jedny z nejznámějších vodopádů v Elle, které se nechází přibližně 10 km od našeho bydliště.*

Na Srí Lanku jsem poprvé v životě zamířila v červenci 2018. Podruhé, spíš jenom tak na skok na 10 dní v únoru 2019. A potom v červnu 2019 i v doprovodu mých rodičů. Poté jsem se vracela na pár měsíců do ČR a do Anglie, hlavně kvůli mojí promoci. Kufry jsem definitivně sbalila někdy koncem srpna roku 2019. Stejně tak jako 3 roky předtím, když jsem se stěhovala do Velké Británie, jsem neměla téměř žádná očekávání. Těšila jsem se. Stejně tak jako se bála.

Tyhle 2 pocity se míchaly. Každý den, hodinu, někdy i minutu.

Narozdíl od Velké Británie jsem si ale myslela, že alespoň trošku vím, do čeho jdu. Znala jsem okolí, věděla jsem, kde budu bydlet. Na rozdíl od stěhování do Anglie jsem věděla, že místnímu jazyku rozumět nebudu. (Při stěhování do Anglie jsem si myslela, že anglicky umím. Z omylu mě vyvedla hned moje spolubydlící na koleji, které jsem nerozuměla ani otázku na to, jak se jmenuju.)

První období dešťů

Taky jsem si myslela, že jsem zvyklá na vlhko, studený nohy a déšť. První sezóna dešťů mě ale vyvedla z omylu úplně stejně rychle, jako moje britská spolubydlící na koleji. Totiž, já opravdu nevěřila tomu, že může pršet skoro 3 měsíce v kuse. Že bude pršet každý den minimálně od 1 odpoledne až do noci. Někdy už od rána. Takovou intenzitou, asi jako když v Česku přijdou velké letní lijáky. S tím rozdílem, že u nás ten liják trvá maximálně hodinu. Na Srí Lance 3 měsíce. Sezóna dešťů tou dobou začala asi 3 týdny potom, co jsem se na Srí Lanku přestěhovala. Ne, opravdu mi to moje zvykání v jiném světě neusnadnilo.

Pojďme to ale vzít trošku víc od základů.

Můj muž a jeho 2 sestry podědili ohromný pozemek v městečku Ella. Ta Ella, která je známá pro jednu z nejkrásnějších železnic světa. Pro svůj ikonický 9 Arch Bridge. Pro neuvěřitelně krásný výhledy, ale taky (narozdíl od zbytku Srí Lanky) chladnější podnebí. Náš pozemek je chůze asi 10 minut od centra Elly. Ačkoli je město poměrně turistické, náš džunglovní pozemek může tak trošku působit jako konec světa. Nachází se v ďolíku. Na jedné straně je bungalow, který býval domem Ishankovy praprababičky. Ten je teď zrekonstruovaný a slouží jako privátní ubytování pro turisty. Vejde se tam jedna čtyřčlenná rodina a do dob před pandemií to byla naše obživa. Můj muž také přistavěl venkovní kuchyň, jídelnu a chill zónu v jednom.

Zrenovovaný bungalow, který byl původně Ishanky praprababičky dům. — *Zrenovovaný* *bungalow, který byl původně domem Ishankovy praprababičky.*

*Přistavěná kuchyň a venkovní jídelna v jednom.*

Uprostřed celého pozemku se táhne rýžové pole. Na druhé straně pak venkovní konstrukce, která měla být původně jóga shala a kavárna v jednom. Bohužel se svého otevření (zatím) nedočkala, jelikož jsme byli nuceni veškeré investice se začátkem pandemie stopnout. No a pak je další sekce, která už je opravdová džungle.

Naše první bydlení

Můj muž se do Elly přistěhoval v roce 2017. Celou tu dobu dával dohromady pozemek, rekonstrukci bungalowu, kuchyň. Bohužel při tom pracovním zápalu nějakým způsobem zapomněl sám na sebe. Při rekonstrukci a přestavbách bydlel v tom domečku po praprababičce. Se svojí matrací se vždycky přemísťoval tam, kde se zrovna nekopalo. V momentě, kdy všechny rekonstrukce dokončil a domeček začal pronajímat, přišel na svět s tím nejvíc geniálním nápadem. Totiž, že přepaží kuchyň, čímž vytvoří jednu místnost navíc (asi tak 4 metry čtvereční), a tam bude bydlet. A tak jsem se do tohoto kumbálu nastěhovala k němu.

Krom toho, že se tam nacházela obrovská skříň se všemi lůžkovinami pro náš bungalow, byl tenhle kumbál bez okna extrémně vlhký. V případě, že začalo pršet, tak bych nepoužila slovo "vlhký", ale "mokrý". Nevím, kde soudruzi na Srí Lance udělali chybu, ale do našeho improvizovaného domova extrémně zatýkalo. Chvílema jsem měla pocit, že nám přímo prší do postele. Tedy do matrace na prknech. Postel jsme nevlastnili. Vlastně ji nevlastníme do dnešního dne.

Jednoho krásnýho sne si vzpomínám, že nám do postele spadla žába. Málem jsem dostala infarkt.

Naše osobní věci jsme měli v regálu, který asi týden před mým příjezdem vytvořil Ishanky kamarád. Jelikož se ale nacházel vedle té extrémně vlhké zdi, tak i ten s příchodem dešťové sezóny začal plesnivět. A tím pak i naše osobní věci. Oblečení. Zkrátka všechno. Regál jsem zkoušela natřít barvou. Poté i vyčistit octem. Nefungovalo vůbec nic.

Naše koupelna se nacházela na druhé straně pozemku, hned vedle džunglovní sekce. Venkovní sprcha se studenou vodou a záchodem bez dveří. Krom toho, že je "koupelna" vzdálená cca 200 metrů, tak jsou problémem pijavice. Stačí jeden déšť a jsou všude, kde je travina. Za jednu cestu na toaletu jsem jich v sezóně dešťů pochytala klidně 10.

V tomto kumbálu jsme žili asi tak půl roku. Poté v březnu roku 2020 přišel koronavirus a my přišli o všechny turisty. Ze dne na den. Což s sebou neslo i dobré věci. Například to, že jsem mohla využívat koupelnu v bungalowu. Že jsem, v případě, že zasvítilo slunce, měla teplou vodu. Že jsem nemusela chodit čůrat do 200 metrů vzdálené džunglovní koupelny.

Na nějakou dobu jsme se do bungalowu i přestěhovali.

Myslím si, že jsem člověk, který toho vydrží docela hodně. Ale žít v plesnivým kumbálu jsem už dál opravdu odmítala.

Čímž začalo období škatulata hejbejte se. Bydleli jsme všude možně, kde to zrovna šlo. V létě k nám totiž začali jezdit víkendoví hosté z Colomba a my tak nemohli zůstat v baungalowu dlouhodobě. Chvíli jsme proto "bydleli" pod nedokončenou venkovní pergolou. Poté zase na druhé straně v nedokončené jóga shale. Někdy, když byla v noci zima a nebyli u nás hosté, jsme se znovu ukryli v chaloupce. A takhle pořád dokola. Připadala jsem si jako baťůžkář. S tím rozdílem, že jsem místo atraktivních destinací měnila pouze lokalitu naší matrace.

Nakonec jsme dospěli k názoru, že takhle to dál opravdu nejde. Na to, abychom si postavili vlastní bydlení jsme ale neměli finance. Odvahu vzít si hypotéku v téhle nepředvídatelné době už tuplem ne. A tak jsme použili kus našeho kreativního myšlení a postavili si zbrusu nový kumbál v části nedodělané kavárny. Jelikož v téhle konstrukci jsou poměrně vysoké stropy, přišla jsem s nápadem udělat z kumbálu mezonet. Použili jsme tedy kusy dřeva, které jsme na našem pozemku našli a můj muž z toho postavil jakési patro, kde máme matraci. Dokonce jsme si nechali udělat i elektriku a poprvé jsme měli více jak jednu zásuvku. Vytvoření "mezonetu" mi otevřelo prostor na to, vytvořit si gauč. Opravdový gauč! Místní truhlář vyrobil jakousi lavici ze dřeva, já obalila starou matraci do prostěradla a do deky a moje nejoblíbenější zašívárna byla na světě. Ten samý truhlář stloukl regál. Tentokrát, ponaučená z kumbálu číslo jedna, jsem si regál nalakovala a dala ho ke stěně, která není vlhká. Už je tam víc jak půl roku a zatím žádná plíseň nepřišla. Považuji to za moje malé osobní vítězství.

Koupelnu stále nemáme. Pozitivní je ale to, že do té naší džunglovní sprchy to teď máme přibližně 30 metrů. Můj tchán navíc stloukl dveře, a tak se na toaletě mohu konečně i zavřít.

Nutno podotknout, že hostů v našem bungalowu je stále opravdu jako šafránu a já tak většinu času využívám koupelnu. Jakože opravdovou koupelnu. Můj muž dokonce prosekal stromy kolem solárního panelu a tak v 80 % času si můžu užít horkou sprchu.

Slovo závěrem

Začátky života v džungli byly bolavé. Chyběla mi Evropa. Ten "náš" životní styl. Horká sprcha i gauč. Výběrová káva. (Ano, byla jsem zhýčkaná.) Jakkoliv náš život v přírodě není nejkomfortnější, našli jsme si svoji cestu. I přes to, že by můj muž byl schopný žít v plesnivém kumbálu nebo pod širákem, tak postavil kumbál nový. Já slevila ze svých nároků a naučila se žít s tím, co máme.

Ano, sním o tom “mít dům”. O vlastní koupelně, kde bude horká voda úplně vždycky, kdy si zamanu. Sním o vlastní kuchyni, do které nebude zatýkat a bude mít víc jak 2 plynové plotýnky. Sním o tom, že vstanu a budu moci chodit nahá po domě. Sním o tom, že budu mít víc soukromí.

Na druhou stranu jsem dost vděčná za náš gauč. Za to, že mi do postele nepadá žába. Že můžeme pracovat na projektech, které nás opravdu naplňují a ve kterých vidíme smysl.

Momentálně bych náš život nevyměnila ani za horu zlata. Život, kdy ráno vstanu a můžu půl hodiny pít rozpustný kafe a koukat do zeleně. Poslouchat ptáky. Pozorovat naše 2 německý ovčáky, jak se perou. Kouřit vodní dýmku třeba v pondělí dopoledne. Sednout na skútr a dojet se vykoupat pod vodopád.

Dělat to, co mě opravdu baví. Nikam se nehonit. Mít svobodu. Klid. A svého muže po boku.

Přikládám malou fotogalerii. Doufám, že vám to ulehčí představit si to, kde bydlíme. Na fotkách je interiér bungalowu, rýžové pole, právě zmiňovaný 9 Arch Bridge, městečko Ella a také ikonický vlak. Pokud byste se rádi dozvěděli víc o možnosti navštívit nás v džungli, podívejte se sem.