Můj porodní příběh

Chceme rodit doma

Téměř od samého začátku těhotenství jsme věděli, že chceme rodit doma. Vyvstalo to přirozeně při jedné z konverzací o tom, jak bychom vlastně chtěli, aby naše miminko přišlo na svět. Když jsme to vyslovili poprvé, přišlo mi to jako něco nemožnýho. Postupem času a  po spoustě dalšího googlení jsme ale začali přicházet na to, že to není tak nereálná varianta a že možné je vlastně všechno. Ale je potřeba si hned na úvod říct, že česká legislativa tomuto přístupu jednoznačně nefandí.

Hledáme porodní asistentku

Věděli jsme, že u porodu chceme zdravotní dozor. Ani nás nenapadlo rodit doma sami nebo "jen" s dulou. Věděli jsme, že chceme porodní asistentku, která je svým vzděláním opravdu zdravotnice. Tady nastal první malý zádrhel, jelikož najít porodní asistentku v lokalitě, kde bydlíme, není vůbec jednoduchý. A už vůbec není jednoduchý najít asistentku, která by chodila k domácím porodům. Na schůzce jsme byli u jedné asistentky ve větším městě u nás. Nesedla nám, úvodní schůzka byla hodně nervózní a my tuto PA nakonec zavrhli, ačkoliv by dojezdem byla celkem blízko.

Hledali jsme dál. Od známé jsme dostali doporučení na porodní asistentku Johanku. Sice její dojezdová vzdálenost byla už celkem velká, ale zkusili jsme jí zavolat a zeptat se, zda by do toho s námi šla. První telefonát byl moc příjemný a vlastně jsme si hned plácli. Následovala osobní schůzka, ta první byla moc fajn. Z Johanky jsme měli dobrý pocit. Ale ať si nalijeme čistého vína (což není úplně ta pravá porodní metafora :)), ten dobrý pocit postupujícím časem začal malinko slábnout.

Schůzky následovaly ještě dvě, jedna u ní a druhá u nás doma. Na těchto dvou schůzkách jsme cítili takovou zvláštní nervozitu, ale nepřikládali jsme tomu nijak velkou váhu. Někdy v únoru nám pak Johanka napsala e-mail, že bychom si k porodu měli přizvat ještě dulu nebo kamarádku, co se různých porodů účastnila. To nás trochu vykolejilo, protože jsme věděli, že u porodu nechceme nikoho dalšího. Navíc o ničem takovém jsme dopředu nemluvili a hledat dulu měsíc před porodem je úkol téměř nadlidský. Nakonec jsme se rozhodli dulu nehledat a zkrátka ji u porodu nemít.

V době pohotovosti, tedy tři týdny před termínem a dva týdny po termínu, jsme pak byli v kontaktu telefonicky téměř každý týden, dávali si vědět, jestli chodí poslíčci nebo jak vypadají kontroly u gynekologa. Všechny kontroly byly v pořádku a nakonec jsem skoro týden přenášela.

Rodím!

Voda mi praskla v neděli ve 3:44 ráno. Slabé kontrakce začaly téměř záhy. Zkoušela jsem ještě usnout, to se mi ale nepodařilo. Vstala jsem někdy kolem páté ráno, udělala si čaj a začala prodýchávat kontrakce, které pomalu ale jistě sílily. V ten moment mi bylo krásně, užívala jsem si klid nedělního rána a těšila se na příchod miminka. Z porodu jsem měla přirozený respekt a visel nade mnou velký otazník z neznáma, zároveň jsem se ho ale nikdy nebála. Spíš jsem se vždycky těšila na ten okamžik, kdy se s miminkem setkám.

Aleš vstává kolem šesté ráno, hřeje mi vývar a stará se o mě. Kolem sedmé ráno píše Johance, že se porod rozbíhá. Ta neodepisuje a my nevíme, zda si zprávy vůbec všimla. Po osmé ráno jí tak voláme, zda zprávu vůbec dostala. Dozvídáme se, že zprávu viděla, ptá se, jak se nám daří a oznamuje, že jde od devíti do kostela. Že v deset zavolá a dohodneme se na dalším postupu. Když nad tím zpětně přemýšlím, tohle pro mě byl první okamžik, který mě dost znervóznil.

Někdy po desáté ráno si pak voláme a Johanka chce, aby Aleš zkusil, zda slyší ozvy miminka. Vzhledem k tomu, že já už opravdu hekám jako o život, tak nic neslyší. Johanka se tedy někdy kolem půl dvanácté vydává na cestu a přijede k nám kolem jedné odpoledne. Po příchodu měří ozvy miminka, povléká postel do fólie, motivuje mě ke změně polohy, usadí se do kouta a pozoruje. Prý zatím nemá důvod vyšetřovat vaginálně. To se děje až někdy kolem čtvrté odpoledne, kdy zároveň nastává první opravdu velký kámen úrazu. Johance se totiž nedaří nahmatat, na kolik centimetrů jsem otevřená. Prý je možné, že už na maximum, ale jistá si tím vůbec není. Zkrátka neví. Za toto pochybení nám posléze dá slevu 2 000 Kč.

V tuto chvíli je to 12 hodin od doby, co mi praskla voda. Jsem už nesmírně unavená a začínám zpochybňovat sama sebe. Zpětně vím, že tohle měl být ten moment, kdy jsme se měli zabalit, Johanku poslat domů a jet do porodnice. Jenže my to nechtěli vzdát. Já to nechtěla vzdát. Nevzdávat se, to je totiž vlastnost, díky které v životě často trpím víc, než je zdrávo. Najít tu správnou hranici a dokázat říct "dost" mi prostě moc nejde. V porodu doma jsme se tedy rozhodli pokračovat.

Johanka mě vyšetřuje přibližně každé dvě hodiny a svorně tvrdí, že porod pokračuje dobře a hlavička klesá. Já se sama snažím nahmatat několikrát hlavičku, přijde mi ale, že je pořád stejně vysoko. Ale kdopak jsem já, abych to hodnotila?

Johanka nám tvrdí, že je naprosto normální, že jsou první porody takto pomalé a dlouhé, protože tělo neví, co dělat. Můžou klidně trvat i 36 hodin.

Jedeme do porodnice

Porod pokračuje dál v podobném tempu. Johanka jednou za čas měří ozvy miminka, jinak nijak nezasahuje a spíše posedává v dáli. Někdy od jedenácté večer kontrakce slábnou. Johanka mě posílá si na chvíli lehnout. Že si prý odpočinu a porod se nám možná povede znovu rozjet. Že to u některých žen takto funguje. Do toho konstatuje, že neví, jestli je miminko na levém nebo pravém boku, tak ať si klidně vyberu, na kterém se mi leží lépe. Po asi půl hodině vstávám, protože si stejně nejsem schopná odpočinout.

Kontrakce sice zeslábly, ale pořád jsou dost silné na to, abych u nich byla schopná alespoň trochu relaxovat. Johanka mezitím usíná. Já se snažím dál v porodu pokračovat, i když cítím, že to tentokrát nepůjde. Johanka po chvíli taky vstává a měří ozvy. Žádám ji, ať mě vyšetří. Po další asi půl hodině svolí a kontroluje postup porodu. Jsme pořád tam, kde jsme byli x hodin zpátky. Takto odmítám pokračovat a prosím Aleše, ať nás připraví na odjezd do porodnice.

Možnosti máme dvě, buď Chrudim nebo Havlíčkův Brod. Nakonec volíme vzdálenější Havlíčkův Brod, porodnici, kde jsem registrovaná a která má skvělé hodnocení. Johanka s námi do porodnice odmítá jet, protože nerada řídí auto v noci. Nám to až tak nevadí. V momentě, kdy sedáme do auta, se mi nesmírně ulevuje.

Do porodnice přijíždíme kolem druhé ráno. K personálu jsme upřímní a nesnažíme se nic kamuflovat. Hned mezi dveřmi jim říkáme o neúspěšném porodu doma a popisujeme všechny detaily, které jim snad usnadní práci. V ten moment nás nikdo nesoudí. Alespoň nám to nedávají najevo.

Během porodu jsem vypila ohromný množství vývaru, kokosový i normální vody. Musí mě tedy vycévkovat, protože se nejsem schopná vyčůrat. Doktorka mě okamžitě vyšetří a bez váhání konstatuje, že jsem plně otevřená. Porodní asistentka Petra Rychlá (to jméno si budu nejspíš pamatovat do konce života) mi napichuje kanylu a dává kapačku s oxytocinem. Jdeme dodělat to, co jsme už téměř před 24 hodinama začali.

Práce porodní asistentky je neuvěřitelná. Zkouší se mnou několik poloh, pracuje s rebozem, do porodu aktivně zapojuje Aleše. Ukazuje mi, jak vyšpulit zadek, aby se miminko mohlo posunout níže. Přesně to, co jsem potřebovala a očekávala od Johanky, se mi nakonec dostává v porodnici. Sice jsem nesmírně vyčerpaná, ale i tak si tuto část porodu užívám.

Po hodině porodu v porodnici jsme se ale i tak nikam dál nedostali. Děloha je tak vyčerpaná, že ani oxytocin neudělal žádné velké zázraky. Doktorka tedy volá zkušenějšího doktora, který mě kontroluje. Přichází trochu rozespalý sympatický týpek s jezdícím ultrazvukem. Omrkne celou situaci a konstatuje, že nevidí důvod, proč by to nemělo jít. Společně s porodní asistentkou mi vysvětlují, jak je potřeba tlačit a že nic jinýho tomu už nepomůže.

Sbírám poslední zbytečky sil. Přesně ty, který jsem netušila, že vůbec někde ještě mám a tlačím přesně podle pokynů. Během chvilky cítím brutální pálení, pomalu ale jistě se prořezává hlavička. Ze dřepu se přesouvám na postel. Ležím na boku opřená o Aleše. Jednu nohu pak zapřenou o doktorku a druhou ani nevím o koho. Vnímám, že najednou volají pediatra, porodní asistentka mi nahřívá hráz. Sahám miminku na hlavičku, cítím, že má spoustu vlasů. Doktorka mi oznamuje, že pokud udělá malý nástřih, pomůže to a hlavička půjde ven. Ačkoli je tohle scénář, který by byl před začátkem porodu velký ne, v ten moment souhlasím.

S další kontrakcí je tak venku už celá hlava, chviličku pauza na dorotování ramínek a najednou je náš Oliver venku. V 5:35 ráno, téměř 26 hodin poté, co mi praskla voda. Zažívám nejhezčí okamžiky svýho života. Neuvěřitelný pocit euforie z toho, že jsem porod zvládla, že je naše miminko na světě.

Stáli při nás všichni svatí

Olíkovi v bříšku už dobře nebylo. Porod byl zkrátka moc dlouhý. Při narození byla moje plodová voda už zakalená. Jeho hodnoty po porodu nebyly žádná velká hitparáda, do toho měl náběh na žloutenku, která se nakonec naštěstí nepotvrdila. A aby toho nebylo málo, Oliver se narodil s pravým uzlem na pupeční šnůře. Měli jsme prý velký štěstí, že se uzel při porodu neutáhl. Oliver nakonec na doporučení paní primářky Weberové absolvoval nadstandardní vyšetření, detailnější odběry krve a ultrazvuk hlavy. Výsledky nakonec dopadly dobře a my jsme tak byli ve středu propuštění z porodnice.

Rodit doma bylo naše svobodné rozhodnutí, všech rizik s ním spojených jsme si byli vědomi. Jsem ale přesvědčená o tom, že práce, kterou Johanka odvedla, nebyla dobrá. Vnímám to tak, že celý porod opravdu velice podcenila a hlavně si nevěděla rady s tím, že porod přestal postupovat. Co ale vidím jak to největší pochybení, je to, že nás nechala v porodu doma extrémně dlouho vytrvat. Že pokud bych já neřekla jasné "jedeme do porodnice", tak mě nechá v bolestech dalších několik hodin. Nejen já, ale i lékaři v nemocnici jsme přesvědčení o tom, že můj porod byl extrémně dlouhý a mohl ve finále ublížit našemu miminku.

Ano, vidím spoustu chyb, které se staly na mojí straně, v čele s tím, že jsme do porodnice měli jet o spoustu hodin dříve.

Co bychom udělali jinak?

Zjišťovat, doptávat se, chtít znát detaily práce konkrétní porodní asistentky. To všechno bych z mojí strany zněkolikanásobila. Ptala bych se na všechno. Jak se porodní asistentka chová v různých situacích? Jak jedná, když porod nepostupuje? Jaký upřednostňuje styl práce? Jak je nápomocná v situacích, kdy žena prostě neví, co dělat? Jak jedná v momentě, kdy si žena přestává věřit, kdy o sobě začíná pochybovat? Po kolika hodinách nepostupujícího porodu posílá rodičku do porodnice? Dokáže v krizových momentech být autoritou? Jaká je její osobní statistika porodů doma? Kolik jich končí opravdu porodem doma a kolik převozem do porodnice?

Jít s dotazy na dřeň a zeptat se na každou triviální věc. Poslouchat intuici a vnitřní hlas. Už někdy od ledna jsme cítili, že nás Johanka něčím štve, že vzájemná komunikace někde drhne. Něco nehrálo. S Alešem jsem to věděli, ale tenhle vnitřní vykřičník neuposlechli. Dnes už bych z toho raději vycouvala i za cenu toho, že by se mi zhroutila představa o krásným porodu doma.

A jak to bylo dál?

S Johankou jsme si po porodu vyměnili několik peprných e-mailů. Její službu jsme chtěli reklamovat a navrhli jsme zaplacení poloviny částky za porod. Jediné pochybení, které Johanka uznala, je to, že nebyla schopná říct, na kolik centimetrů jsem otevřená. Přesně to pochybení, za které jsme dostali slevu 2 000 Kč. Ačkoli jsme s finální fakturovanou částkou ani se zmíněnou slevou nesouhlasili, tak jsme jí zaplatili. Za tím, že Johanka riskovala zdraví našeho miminka, si ale stojíme.

Lituju rozhodnutí rodit doma?

Nelituju. Zejména čas do příjezdu porodní asistentky byl krásný. O záměru rodit doma jsem byla vnitřně naprosto přesvědčená a věřila jsem, že je to dobré rozhodnutí. V krásu a určitou magii domácího porodu věřím dál. Tyto porody ale musí být vedené profesionálně, dozorované zdravotníkem, který ve správný čas dokáže porod aktivně vést, zasáhnout do něj nebo dát včas jasný povel pro odjezd do porodnice. My takového zdravotníka bohužel neměli.

Poděkování

Posílám velké díky veškerému personálu porodnice Havlíčkův Brod, zejména pak všem, co sloužili v noci z 23. do 24. března. Za jejich přístup, profesionalitu, pochopení. Porodní asistentce Petře Rychlé, která byla prostě skvělá. A pak taky primářce Weberové, díky které Oliverka vyšetřili od A do Z. A v neposlední řadě laktační specialistce, která mi týden po porodu upravila to, jak Olíka při kojení držet a mě tím zachránila moje giganticky nalitý prsa. O tom zas třeba příště.